V posledních letech si už občas připadám zranitelný. Někdy také bývám nesmyslně rozladěný, neboť se nedokážu zbavit polodementního celoživotního nároku na to, aby všechno dopadlo dobře…
Proč probůh pořád naivně doufám v pozitivní životní příběhy a v jejich šťastné konce? Proč se konečně neproberu a nepřiznám si, že v životě skoro všechno (nebo minimálně leccos) dopadne špatně? Neměl bych například konečně přijmout neoddiskutovatelný fakt, že moje momentální životní štěstí z nemalé části stojí na lásce ke krásné, milé a hodné, leč zároveň vdané a občas i psychicky labilní ukrajinské uprchlici?
