Jakuba Katalpa: Zuzanin dech (100 %)
„Holokaust v české literatuře? Včera Arnošt Lustig a jeho Démanty noci, dneska Hana Aleny Mornštajnové – a zítra? Třeba román Zuzanin dech Jakuby Katalpy, který právě vyšel v brněnském Hostu,“ napsal na úvod své recenze Radim Kopáč.
Knize dal plných sto procent a považuje ji za jednu z nejlepších knih roku 2020. „Už ten název: dech se vine příběhem jako červená nit. Jedna postava lapá po dechu pod vodou, jiná se udusí po vosím bodnutí do jazyka, tisíce a tisíce dalších pak ‚vydechuje‘ k nebi komín osvětimského krematoria. Ale Zuzana dýchá hlavně proto, aby přežila, aby se zklidnila, vrátila k sobě, aby zvládla překročit další klacky, které jí osud bez lítosti hází pod nohy,“ přibližuje.
„Zuzanin dech pitvá možná už tisíckrát rozpitvané téma, ale takovým způsobem, jako by to bylo poprvé: s nevinným údivem a jakousi magií. A taky se smyslem pro finální rozlišení dobra a zla, zločinu a trestu, naděje a beznaděje. Sečteno a podtrženo: tip na knihu roku.“
Kamila Hladká: Hornické vdovy (100 %)
„To téma viselo ve vzduchu. A publicistka Kamila Hladká, narozená v roce 1981, mu věnovala rovnou knihu. Výpovědi osmi žen, kterým zemřel manžel na šachtě – v závalu, při výbuchu, otrávený metanem,“ začíná další recenzi s absolutním hodnocením publicista Radim Kopáč.
„Titul nemohl být jiný: Hornické vdovy. A přestože texty jsou vlastně ‚jenom‘ přepisy spontánních výpovědí, mají punc té nejlepší literatury. Klasici jako Jiří Kolář, Bohumil Hrabal nebo Jan Zábrana by jistě dali za pravdu. Proč? Možná proto, že tu živí mluví o mrtvých. O svých mrtvých,“ uvažuje o knize.
„Nejstarší ze zpovídaných je ročník 1939, nejmladší 1981. První přišla o muže v roce 1961, poslední před sedmi lety. Lokalitu mají společnou: Ostravsko-karvinský revír,“ píše dále. „Jsou to texty syrové a přímé, podané věcně, civilním jazykem – ale v jádře mají jedinečnou existenciální zkušenost. I fráze ‚to všechno mohl vymyslet jenom život‘ tady najednou nezní dutě,“ dodává.
Martin Hilský: Shakespearova Anglie (100 %)
Stoprocentní hodnocení si odnesla i dlouho chystaná práce Martina Hilského. Přední shakespearolog se v ní ponořil do světa, ve kterém William Shakespeare tvořil.
„Podobně jako loni Čornejův Jan Žižka, zaujme nyní Shakespearova Anglie Martina Hilského. Ten totiž na příkladu anglické reformace dopodrobna a velice čtivě popsal nadčasovou problematiku přelomu doby. Profesor anglické literatury tak po souborném vydání kompletního překladu Shakespearovy tvorby přichází s dalším životním dílem,“ píšeme v recenzi.
Téměř osmisetstránková Shakespearova Anglie je vedle obrovského rozsahu a záběru zajímavá i pro nadčasový kontext. „Hilský totiž v obecném principu zachytil specifického ducha měnící se doby, kde i nečekané marginálie mohly ovlivnit následné generace. Kniha tak není jen kronikou Shakespearovy doby, je obecně platným svědectvím,“ pokračuje redaktor Tomáš Šťástka.
Karin Lednická: Šikmý kostel (90 %)
Jen o deset procent méně získal jeden z beletristických hitů letošního roku. „Známá nakladatelka Karin Lednická se po letech, během nichž vydávala knihy jiných, pustila do vlastní tvorby – a dobře udělala. Její prvotina Šikmý kostel s podtitulem Románová kronika ztraceného města je fascinujícím příběhem o štěstí i utrpení, naději i zániku a především o síle žen vzdorujících nepřízni osudu,“ píše v úvodu recenze Alena Slezáková.
„Děj románu překlenuje téměř tři desítky let, a třebaže se v podstatě soustředí na několik stěžejních osobností, je barvitý a rozvíjený s tvůrčím umem i erudicí. Vyprávění o světě, kde se uhelný prach mísí s vůní kvetoucích luk, o lásce čelící překážkám i o trpkém životě za války, má stejnou sílu jako nezdolné ženy,“ píše dále a naznačuje, že nejsilnějším momentem knihy je samotný závěr.
„Ne, vyústění neprozradíme. Autorka se v poslední části zabývá zapomenutou válkou, československo-polským sporem o území, jenž po několikadenních bojích mezi polskou a naší armádou vyústil ve válku občanskou. Kdo z nás o ní ví? Sluší se Lednické poděkovat, že věcně, bez stranění těm či oněm, odkryla jedno z bílých míst historie.“
Daňa Horáková: O Pavlovi (90 %)
Režisér a spisovatel Pavel Juráček
Devadesát procent přisoudil náš redaktor Jindřich Göth i knize O Pavlovi, kterou napsala manželka kultovního tvůrce Pavla Juráčka. „Prokletý básník filmového plátna Pavel Juráček byl, podle knižních vzpomínek O Pavlovi z pera jeho manželky Dani Horákové, krutý, bezcitný a sebestředný tyran, chorobně posedlý sám sebou,“ naznačuje hned v úvodu.
„Kriticky se dívá zejména na jeho deníky, kde podle jejího mínění staví sám sobě pomník a budoucím generacím dává krvavě drásavý návod k použití zmarněného života. Je v něm hodně pózy zneuznaného giganta, ve skutečnosti rozmazleného spratka, který neumí poprosit, poděkovat, kope kolem sebe a k smrti uráží všechny, kdo ho mají skutečně rádi a chtějí mu pomoci,“ píše redaktor a srovnává Horákové knihu s dalším výrazným počinem loňského roku - Kunderou od Jana Nováka.
„Ale zatímco Novák ze světového romanopisce snímá gloriolu hřmotně a efektně napsaným knižním tankem, který nemilosrdně válcuje každý výmol a hrbol na cestě, vystudovaná filozofka, novinářka a intelektuálka Daňa Horáková se na ‚svého’ Pavla dívá mnohem subtilnější, pečlivější a jazykově kultivovanější formou,“ upozorňuje Göth. Horákové počin se stal i Knihou roku v anketě Lidových novin.
Evžen Boček: Aristokratka u královského dvora (50 %)
Evžen Boček
Na opačném konci hodnocení začíná na padesáti procentech. Dostal je třeba nejnovější počin populárního Evžena Bočka. „Evžen Boček novinkou potvrzuje, že autorsky najel na filmovou seriálovost. Už jen struktura psaní: navenek deníkové zápisy, uvnitř však série skečů a scének, navlékaných na dějovou linku jeden za druhým, jedna za druhou,“ zamýšlí se nad pátým dílem slavné série Radim Kopáč.
„Bočkovo psaní má elán, neklade čtenáři sebemenší odpor, nenutí ho mít pojem o celém textu, vždy je aktuální právě čtená stránka, určující je okamžitý prožitek. Výjimečně zafunguje něco víc, třeba dobové kulisy, podzim 1997 kótovaný vlivným deníkem Blesk, čerstvě mrtvou lady Dianou – anebo zvolna se rozpadajícím Michaelem Jacksonem. Psychologie postav je však mělká. S Marií se sice táhne rodové prokletí, ostatně celá rodina si libuje v jisté divnosti, jenže nejde víc než o povrchní spektákl,“ shrnuje dále.
„Na Haška, Poláčka, Jirotku či raného Viewegha nemá Boček ani náhodou. Možná tak na Švandrlíka. Ostatně jeho cenu si odnesl za Poslední aristokratku, první díl úspěšné série. I ten se četl víc než dobře. Víc než čtivo však Boček nepíše,“ uvádí Kopáč závěrem.
Frederick Forsyth: Liška (40 %)
Nevalně dopadla i nejnovější kniha britského klasika Fredericka Forsytha. „Byly čtyři ráno a sira Adriana Westona, důchodce, jenž ‚nosíval výsadkářské maskáče i tmavý oblek špionů‘, probudil telefonát britské premiérky, která měla něco vážného na srdci. Škoda, že si sir Adrian předtím nevzal stilnox, takže by telefon zaspal a Frederick Forsyth by neměl příběh, o němž by napsal svoji nejhorší knihu,“ zahajuje svou recenzi Milan Vodička.
„Je toho smícháno tolik, že Forsyth přišel o svoji největší přednost, kterou byla uvěřitelnost. Říkalo se o něm, že když popisuje nákup zbraní na černém trhu, kupuje je nejdřív sám, aby to bylo věrné. Tady se nemáte čeho chytit, abyste mohli věřit,“ lituje Forsythovy pozdní tvorby.
„Schází i Forsythova přednost čísla dva, rafinovanost. Tohle je předvídatelné, bez zvratů, bez prodlužované předehry před orgasmem a bez rozkoše z toho, jak se všechny zdánlivě nesouvisející epizodky a detaily najednou začnou splétat a geniálně do sebe zapadnou. Kromě dvou tří dobrých triků, zřejmě puštěných veterány tajných služeb, je to jen plochý seznam akcí a analýza současné světové politiky,“ dodává.
Oleg Zobern: Autobiografie Ježíše Krista (40 %)
„Ta kniha má prudce výbušný titul: Autobiografie Ježíše Krista. A napsal ji Rus: Oleg Zobern, ročník 1980. Když si jeden vybaví, jak jsou Rusové zoufale hákliví na jakoukoli kritiku svých autorit, hlavně náboženských a politických, je s podivem, že v téhle kauze ještě nepadají hlavy,“ zamýšlí se v úvodu recenze Radim Kopáč.
A hned podává vysvětlení: „Jednak je to literatura, a ta má vždycky menší sílu než punkový virvál v chrámu Krista Spasitele; a jednak, a to je v tomhle případě podstatnější, Zobern není bůhvíjaký literární génius. Napsal ten román krotkým stylem, bez fantazie i komiky – prostě tak nějak suše, neživě, nezajímavě.“
Kopáč srovnává Zobernův počin s populární knihou Už je tady zas, kde Timur Vermes vytáhl na světlo Adolfa Hitlera a nechal ho prorvat se k moci pár dekád po konci druhé války. „Byl to výborný tah. Komika tady posloužila ostré kritice: ukázala jasně, že společnost je nepoučitelná a že si jednou podřízne krk sama. Oleg Zobern tohle nezvládl. Chytlavý je maximálně v motivech: v náznacích Kristova masochismu a homosexuality, v reportážních obrázcích z Jeruzaléma, v důrazu na přirozenost sepětí ducha s tělem. A taky v mystifikacích. Jenže dohromady je ten hrdinův rebelský profil spíš papírová slupka. Živé jádro toho příběhu autor někde poztrácel…“
Timur Vermes: Hladoví a sytí (40 %)
Ale došlo i na právě zmíněného Vermese. Německý autor se totiž se svým novým počinem moc nepředvedl. Taktéž zde Radim Kopáč srovnává novinku s úspěšnou Vermesovou prvotinou Už je tady zas: „Vyšla před osmi lety, má překlady do půl stovky jazyků, prodaly se jí miliony výtisků po celém světě a zrodila úspěšný film. Takže druhotina to neměla snadné: budila velká očekávání. Vermes je však splnil sotva z půlky. Román Hladoví a sytí, vydaný v originálu před dvěma lety, sice otvírá znovu aktuální téma, tentokrát uprchlíků, ale fantastický drajv, šmrnc a vtip prvotiny tu čtenář hledá marně.“
Karty jsou v příběhu od počátku rozdané jasně a přehledně. Na jedné straně obří uprchlický tábor kdesi v Africe, kde jsou na denním programu věčná sháňka peněz na převaděče a pak už jen nekonečná nuda a čekání. Na straně druhé zpovykaná a nafrněná moderátorská hvězdička, která pěstuje v jisté soukromé televizi v Německu svůj zábavní pořad Anděl v nouzi.
„Téma je sice aktuální a Vermes se občas dobře trefuje jak do německé ‚otevřenosti‘, tak uprchlické ‚vychytralosti‘, ale všechno je stereotypní, všechno se únavně, až úmorně vleče. Román má skoro pět set stránek, stačila by třetinová novela. Navíc autor někde poztrácel svou hlavní zbraň: z jeho psaní vyprchala komika, intenzivní humor, který provázel debut, se rozpustil v polotrapném vtipkování. Do téže řeky se Vermesovi vstoupit nepodařilo. A jinou řeku nenašel,“ uzavírá Kopáč.
Václav Votruba: Dělníci kovu I: Necrocock (40 %)
Necrocock odpočívá na kanapi, v popředí bubeník Jan Kapák
Podobně dopadla i biografie hudebníka Tomáše Kohouta zvaného Necrocock. jeho historiky si jako první díl své série Dělníci kovu vybral autor Tomáš Votruba. „V tuzemském hudebním rybníčku najdete jen málo tak výrazných osobností. Proto zamrzí, že jeho biografie dopadla tak tristně,“ píše na úvod recenze náš hudební kritik Jindřich Göth.
„Ruší záplava stylistických neobratností, vycpávek typu „ale zpět k...“, „ale nepředbíhejme“ a dalších. Přímých řečí uvozených vždy stroze jménem toho, kdo bude zrovna hovořit, a dvojtečkou, do očí bijících překlepů jako v názvu kapely Fields Of The Nephylim – správně je samozřejmě Nephilim – gramaticky chybných vazeb jako „Lynch Necrococka učaroval“ – mělo by být „Lynch Necrocockovi učaroval“, pokud tedy slavný režisér neprovedl na našem hudebníkovi na dálku nějaké nečisté kouzlo, je také na jednu knihu až příliš,“ nešetří knihu recenzent.
Upozorňuje i na grafické nedotaženosti. „Dostanete bohužel zmetek. Těžko říct, kde, kdo a jak selhal, ale editorská a redaktorská práce na knížce je ostudná,“ dodává.
