Modlitba za Černobyl (100 %)
„Kniha nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl je děs tak čirý, že před ním blednou všechny horory a thrillery, protože tohle je skutečnost,“ začíná svou pochvalnou recenzi Alena Slezáková. Alexijevičová prý svou zdrcující koláž zeširoka popisující události okolo noci na 26. dubna 1986 psala skoro dvacet let. „Desítky lidí, z jejichž výpovědí běloruská spisovatelka vytvořila jeden ze svých slavných ‚románů hlasů‘, líčí jen to, co zažili, čeho byli svědky. Nerozpitvává technické podrobnosti ani příčiny katastrofy, odlišné od všeho, co lidstvo dosud zažilo, nehledá viníky. Proč také? Co se stalo, nemůže se odestát,“ pokračuje Slezáková. (Celou recenzi čtěte zde.)
Sedmá funkce jazyka (100 %)
Dne 25. února 1980 srazilo slavného literárního kritika a sémiotika Rolanda Barthese auto. Vědec, který se vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem, o měsíc později zemřel. Kolem historické skutečnosti rozehrál Laurent Binet v románu Sedmá funkce jazyka oslňující férii. „Francouzský spisovatel okouzlil čtenáře už románem HHhH, inspirovaným atentátem na Heydricha a Sedmá funkce jazyka nezůstává jeho pověsti nic dlužná. Text mísí detektivku či konspirační thriller s groteskními prvky a jeho hlavním hrdinou je vlastně jazyk,“ chválí Binetovu knihu Alena Slezáková a dává nepříliš obvyklých sto procent. (Celou recenzi čtěte zde.)
Pravý leopardí kožich (100 %)
Za nejlepší českou knihu roku označil literární a výtvarný kritik Radim Kopáč třetí knihu Hany Kolaříkové. „Je to dost kritická próza. Kritická k mužskému modelu, který má samozřejmou potřebu vládnout, dobývat, předvádět svaly. Jenže muž dneška je karikatura, zoufale vyhaslé ohniště, od kterého všichni dávno odešli. Jeho věk skončil. Proto je mrtvé dítě hrdinky mužského pohlaví,“ píše ve své recenzi. „Nejen budoucnost, i přítomnost patří ženě, říká skvělou knihou Kolaříková. Její odvaze, citovosti, síle. Platí to jistě nejen v Čechách,“ uzavírá Kopáč a taktéž dává stoprocentní hodnocení. (Celou recenzi čtěte zde).
Saturnin se vrací (90 %)
Nad zprávou, že Miroslav Macek se zhostí pokračování Jirotkova Saturnina se dlouho vznášely otazníky. „Napsat pokračování neodolatelného románu Zdeňka Jirotky Saturnin, od jehož vydání právě uplynulo pětasedmdesát let, vyžadovalo značnou dávku odvahy, snad až drzosti. Vždyť Jirotkovo dílo zvítězilo v celostátní anketě Kniha mého srdce a v této zemi se asi najde jen málo čtenářů, kteří by z něj nedokázali citovat celé odstavce,“ uvažuje v recenzi Alena Slezáková. „Mackovi se podařilo zachovat Jirotkův styl, dokazují to i pasáže, v nichž Jirotku přímo cituje a čtenář si pouze díky paměti uvědomí, že čte věty jiného autora,“ uznává kritička. „Mackovo vyprávění je rovněž klidné, často laskavé, ale stejně často ironické, a pokud se na některých místech rovnou nerozesmějete nahlas, rozhodně se vám každou chvíli pozvednou v úsměvu koutky úst,“ chválí autora. (Celou recenzi čtěte zde.)
Citlivý člověk (90 %)
„Osmileté čekání na novou knihu snad nejoriginálnějšího českého prozaika Jáchyma Topola se vyplatilo,“ píše Alena Slezáková v recenzi románu Citlivý člověk. „...je groteskní i meditativní, laskavý i pochmurný, nabitý ironií, smutkem i černým humorem a v souhrnu tvoří oslňující gejzír, v němž se v ďábelském rytmu střídají více či méně uvěřitelné příběhy,“ píše recenzentka dále a uděluje vysokých devadesát procent. „Jeho dialogy jsou neuvěřitelně propracované, někdy se v nich sice odpovídá na otázku, avšak jindy kličkuje, zdánlivě nevedou odnikud nikam, přesto dávají smysl a posouvají děj ke katarzi – která se nedostaví. A vůbec to nevadí,“ píše ještě. (Celou recenzi čtěte zde.)
Kniha smíchu a zapomnění (90 %)
Nadprůměrné hodnocení se dostalo i dalšímu velkému českému jménu. Kunderův román Kniha smíchu a zapomnění je jeho posledním románem psaným v češtině, Kundera jej však napsal až ve Francii, takže u nás až do letošního roku oficiálně nevyšel. „Kniha je fascinující. Jako když dokonalý skladatel spojuje jednotlivé linky tónů do úchvatné melodie, proplétá Kundera osudy fiktivních postav a občas i svůj s esejistickými prvky o paměti, touze, pomíjivosti, smíchu nebo hudbě. Ano, místy to je trochu afektované a některé z příběhů mají lehký nádech sentimentality až kýče. Ale autor je takový mistr slova, že si může dovolit i banalitu, protože ji umně skryje pod spoustou nebanálních polštářů,“ psali jsme v recenzi. (Recenzi můžete číst zde.)
Křižovatky (90 %)
Knih, jež obdržely devadesát procent, by se našlo ještě několik, abychom se však dostali i na druhý konec žebříčku, jmenujme už jen jednu. „Novinářka Milena Jesenská (1896–1944) patří k těm osobnostem české kultury, o kterých se obecně víc tuší, než konkrétně ví. S vydáním skoro devítisetstránkové knihy Křižovatky, která přináší zásadní průřez její publicistikou, se však všechno dramaticky mění. K lepšímu,“ uvádí olbřímí dílo Radim Kopáč ve své recenzi. „O čem Jesenská za první republiky psala? Jaká témata sledovala? Čím bylo její psaní zajímavé tehdy a co z něj přežilo dodnes? Kniha Křižovatky, sestavena Marií Jiráskovou a vydána nakladatelstvím Torst, dává jasnou odpověď,“ pokračuje Kopáč. (Celou recenzi najdete zde.)
Nové pohádky pro unavené rodiče (50 %)
Vzhledem k tomu, že nejnižším letošním hodnocením u knih zůstalo padesát procent, jmenujme pouze ty tři, kterým se tohoto průměrného čísla dostalo. Jedním je nejnovější kniha Michala Viewegha Nové pohádky pro unavené rodiče. „ Knížka připomíná nejvíce scénář sitcomu nebo populárně napsanou jednoaktovku. Obraz následuje obraz, dialog jde za dialogem, vtip stíhá vtip. To vše s rychlými odkazy na aktuální noty společenské, mediální, politické,“ Píše v recenzi Radim Kopáč. „Nové pohádky pro unavené rodiče mají tu nevýhodu, že jsou pokračováním. Že vstupují po deseti letech do stejné řeky. Navíc jde autor tentokrát trochu unavenějším krokem než prvně. Výsledkem je průměr. Ale i ten je třeba,“ zamýšlí se dále. (Celou recenzi čtěte zde.)
Kočky jsou vrženy (50 %)
Průměrného hodnocení se dostalo i recesistickému počinu marketingového experta Jakuba Horáka. „Sarkasmus střídá ironii a jeden bláznivý obraz druhý. Má to své kouzlo a občas se žert vážně povede, ale že se pozuráží kdekdo? Je to přece jen taková kočkovina. Jako by si kreativní a stylisticky zdatný člověk se všeobecným přehledem a znalý veřejného mínění z kaváren i páté cenové prostě sedl, dal si něco na posilněnou a vyvrhl moderní Kocourkov, na který mu přispěli fanoušci v internetové sbírce,“ uvažuje v recenzi Vladimíra Šumberová. „Ale netřeba se bát, že kdo náladě knihy nepropadne, nemá dost inteligence a smyslu pro humor. Možná jen nemá rád politiku nebo prostě málo pil,“ uzavírá. (Celou recenzi najdete zde.)
Dívka o půlnoci (50 %)
Stejně (relativně!) nízkého hodnocení se dostalo i nové knize polské spisovatelky Katarzyny Bondy. „Taková spousta motivů, které autorka umně spletla v thrilleru Dívka o půlnoci, by vystačila na čtyři knihy. Pro čtenáře z toho vyplývá nezbytnost značně se soustředit, aby se v příběhu Saši Zaluské, svobodné matky šestileté dcery a bývalé alkoholičky, neutopil. Ale román za to soustředění stojí,“ píše v recenzi Alena Slezáková. „V paměti utkví především silné ženské postavy. Barmanka Lucie, neprávem obviněná z vraždy. Její oddaná a věřící teta Kristina. Jelena, mnohokrát znásilněná v rodném Srbsku i na útěku do Polska. A především Saša. Autorka jí věnovala i další romány; snad s jejich vydáním nebude Jota otálet,“ uzavírá kritička smířlivě. (Celou recenzi najdete zde.)
