Významnými proměnami prošel v posledních letech ve světě obor zvaný slovanská studia, jak nedávno ve floridském rekreačním středisku Boca Raton připomněla letošní konference AAASS, což bychom mohli volně přeložit Americká asociace pro zdokonalení slovanských studií.
JEDNO MÍSTO, STOVKY UCHAZEČŮ
V dnešní krizi akademického pracovního trhu se taková profesionální setkání stávají tím, čemu se v univerzitní hantýrce říká "meet market", tedy čímsi jako koňským trhem. Prostě čerství doktorandi se snaží získat alespoň pozvání k přijímacímu pohovoru na nově otevřené pozice v oboru. Na jedno asistentské místo v humanitních směrech - i na nepříliš věhlasné americké univerzitě - se nyní běžně hlásí několik set uchazečů. Míst se otevírá čím dál méně, počty neumístěných absolventů stoupají. A poslední konkurs na ryze bohemistickou pozici na plný úvazek, tedy i s relativní nadějí na definitivu, byl v USA vypsán v roce 1994 na Harvardu.
Ale vraťme se k samým posunům v oboru. Mýlil by se ten, kdo by si pod slovanskými studii představoval třeba úvahy nad motivem břízky v Puškinově poezii. Už několik desítek let je zřetelný ústup od čistě jazykovědných a literárněvědných témat. Na amerických srazech slavistů se potkávají historici, politologové, uměnovědci, sociologové, antropologové nejen ze Spojených států.
K dalšímu pohybu došlo koncem 80. a počátkem 90. let, kdy se jinak poměrně konzervativní slavisté museli přizpůsobit nejen pohybům politickým: komunismus byl často jejich hlavním tématem i odlišností, a to přispívalo k izolaci oboru a metod. Bylo třeba se přizpůsobit i trendům ve vědě: například museli odstoupit od velkoplošného zkoumání tzv. dějinotvorných principů zaměřených hlavně na politické a hospodářské dějiny ve prospěch tzv. malých dějin, zkoumajících kupříkladu společenské či rasové menšiny či různé jevy každodenního života.
PARADOXY
Konec studené války měl pro slovanská studia na Západě paradoxní následky. Prolomením informační hráze se badatelům otevřel přístup k materiálům, o nichž se jim předtím ani nesnilo, a usnadnil mezinárodní komunikaci. Zároveň však ztráta exotického nádechu slavistických a šířeji východoevropských témat znamenala značné snížení počtu studentů, kteří se na tyto obory hlásí. Ačkoli se například studenti ruštiny již nemusí potýkat se stohy povolení, přestaly fungovat mezivládní dohody se Sovětským svazem, kdy existoval pochopitelně dobře střežený, ale také poměrně hladce fungující systém studentských výměn. Dnes se mnohým žákům a zejména rodičům zdá pobyt v Rusku příliš riskantní. K tomu nutno připočíst vyschlé zdroje, z nichž se do oboru dříve posouvaly vládní obálky určené na informační služby.
A ještě jeden paradox: Západ si vytvořil instituce na psaní východoevropských dějin, jimž do značné míry dominují dějiny Ruska. A Rusko bude zanedlouho zmapováno lépe v angličtině než v azbuce.
CO ZBÝVÁ?
Co pak zbývá hrstce badatelů, kteří se zajímají o ostatní východoevropská témata, tudíž třeba i o naši věc? Mohou si psát lokální dějiny v izolaci od ostatních, anebo začít klást nové, srovnávací a mezioborové otázky. To se do jisté míry děje ve studiích zaměřených na Maďarsko a Polsko, česká problematika se komunikaci vyhýbá. V praxi to znamená, že například ani jeden ze tří referátů přednesených v Boca Raton na panelu o roli žen v československé politice (příspěvky se zabývaly mimo jiné životem Milady Horákové či zákony omezujícími zaměstnanost žen v pomnichovské republice) necitoval jedinou česky napsanou práci. Otázkou je, zda čeští historici, politologové či třeba teatrologové čtou práce vydávané o českých tématech v zahraničí.
V řádu výše popsaného stavu věcí pak je, že v Boca Raton téměř absentovali badatelé a univerzitní učitelé z východoevropských zemí. Těsně po sražení železné opony, jak poznamenala Eva Hahnová (významná odbornice na česko-německé vztahy z mnichovského Colegia Carolina a jedna z pravidelných účastnic konferencí AAASS), "je sem vozily autobusy". Dnes jako by se vytratil zájem o hlasy východoevropských intelektuálů, kteří - alespoň podle soudu západních odborníků - se změnou své společenské role ztratili i svou identitu a údajně se potácejí v "porevolučním blues". Patrně však také ztratili přitažlivost "hrdinů revoluce". Přitom nastala doba, kdy by v oboru slovanských a východoevropských studií mělo být překonáno období spíchnutých pseudopolitologických polotovarů zahlcených květnatým publicistickým žargonem.
JEDNO MÍSTO, STOVKY UCHAZEČŮ
V dnešní krizi akademického pracovního trhu se taková profesionální setkání stávají tím, čemu se v univerzitní hantýrce říká "meet market", tedy čímsi jako koňským trhem. Prostě čerství doktorandi se snaží získat alespoň pozvání k přijímacímu pohovoru na nově otevřené pozice v oboru. Na jedno asistentské místo v humanitních směrech - i na nepříliš věhlasné americké univerzitě - se nyní běžně hlásí několik set uchazečů. Míst se otevírá čím dál méně, počty neumístěných absolventů stoupají. A poslední konkurs na ryze bohemistickou pozici na plný úvazek, tedy i s relativní nadějí na definitivu, byl v USA vypsán v roce 1994 na Harvardu.
Ale vraťme se k samým posunům v oboru. Mýlil by se ten, kdo by si pod slovanskými studii představoval třeba úvahy nad motivem břízky v Puškinově poezii. Už několik desítek let je zřetelný ústup od čistě jazykovědných a literárněvědných témat. Na amerických srazech slavistů se potkávají historici, politologové, uměnovědci, sociologové, antropologové nejen ze Spojených států.
K dalšímu pohybu došlo koncem 80. a počátkem 90. let, kdy se jinak poměrně konzervativní slavisté museli přizpůsobit nejen pohybům politickým: komunismus byl často jejich hlavním tématem i odlišností, a to přispívalo k izolaci oboru a metod. Bylo třeba se přizpůsobit i trendům ve vědě: například museli odstoupit od velkoplošného zkoumání tzv. dějinotvorných principů zaměřených hlavně na politické a hospodářské dějiny ve prospěch tzv. malých dějin, zkoumajících kupříkladu společenské či rasové menšiny či různé jevy každodenního života.
PARADOXY
Konec studené války měl pro slovanská studia na Západě paradoxní následky. Prolomením informační hráze se badatelům otevřel přístup k materiálům, o nichž se jim předtím ani nesnilo, a usnadnil mezinárodní komunikaci. Zároveň však ztráta exotického nádechu slavistických a šířeji východoevropských témat znamenala značné snížení počtu studentů, kteří se na tyto obory hlásí. Ačkoli se například studenti ruštiny již nemusí potýkat se stohy povolení, přestaly fungovat mezivládní dohody se Sovětským svazem, kdy existoval pochopitelně dobře střežený, ale také poměrně hladce fungující systém studentských výměn. Dnes se mnohým žákům a zejména rodičům zdá pobyt v Rusku příliš riskantní. K tomu nutno připočíst vyschlé zdroje, z nichž se do oboru dříve posouvaly vládní obálky určené na informační služby.
A ještě jeden paradox: Západ si vytvořil instituce na psaní východoevropských dějin, jimž do značné míry dominují dějiny Ruska. A Rusko bude zanedlouho zmapováno lépe v angličtině než v azbuce.
CO ZBÝVÁ?
Co pak zbývá hrstce badatelů, kteří se zajímají o ostatní východoevropská témata, tudíž třeba i o naši věc? Mohou si psát lokální dějiny v izolaci od ostatních, anebo začít klást nové, srovnávací a mezioborové otázky. To se do jisté míry děje ve studiích zaměřených na Maďarsko a Polsko, česká problematika se komunikaci vyhýbá. V praxi to znamená, že například ani jeden ze tří referátů přednesených v Boca Raton na panelu o roli žen v československé politice (příspěvky se zabývaly mimo jiné životem Milady Horákové či zákony omezujícími zaměstnanost žen v pomnichovské republice) necitoval jedinou česky napsanou práci. Otázkou je, zda čeští historici, politologové či třeba teatrologové čtou práce vydávané o českých tématech v zahraničí.
V řádu výše popsaného stavu věcí pak je, že v Boca Raton téměř absentovali badatelé a univerzitní učitelé z východoevropských zemí. Těsně po sražení železné opony, jak poznamenala Eva Hahnová (významná odbornice na česko-německé vztahy z mnichovského Colegia Carolina a jedna z pravidelných účastnic konferencí AAASS), "je sem vozily autobusy". Dnes jako by se vytratil zájem o hlasy východoevropských intelektuálů, kteří - alespoň podle soudu západních odborníků - se změnou své společenské role ztratili i svou identitu a údajně se potácejí v "porevolučním blues". Patrně však také ztratili přitažlivost "hrdinů revoluce". Přitom nastala doba, kdy by v oboru slovanských a východoevropských studií mělo být překonáno období spíchnutých pseudopolitologických polotovarů zahlcených květnatým publicistickým žargonem.
