Autor poskytl obsáhlý rozhovor ruským novinám Rossijskaja gazeta, kde mimo jiné vzpomíná i na to, jak se jako malý chlapec vydal se svou kamarádkou pěšky na frontu a skončil až v Jasné Poljaně, kde obě děti padly do rukou Němcům.
Jevtušenko má dvě data narození, jedno 18. července 1933, druhé už o rok dříve. Jmenoval se původně po otci Gangnus, ale matka se během války rozhodla německy znějící jméno chlapci změnit na své dívčí. A protože taková změna byla možná pouze do dvanáctého roku života, datum narození svého syna jednoduše zfalšovala.
Oficiálně je tedy Jevtušenko osmdesátiletý, fakticky je mu už jedenaosmdesát. "Téměř nikdo z mé generace už nezůstal, proto je důležité, abych řekl svoje," tvrdí v rozhovoru básník, který dnes žije střídavě v Moskvě a v americké Oklahomě.
V šedesátých letech byl slavnější než kdejaká rocková hvězda, dovolil si otevřeně kritizovat sovětský režim a třeba i vstup okupačních vojsk do Československa. Vystoupil proti věznění Alexandra Solženicyna, a když zemřel před Václav Havel, Jevtušenko napsal oslavnou báseň, aby uctil jeho památku (přečtěte si ji zde).
Opravdu jsme tolik pili?
V životopise se chystá vysvětlit poměry mezi sovětskými básníky jeho generace i to, proč se mezi nimi objevily v devadesátých letech spory, které jsou dnes z části promlčené, ale do jisté míry stále živé.
"Proč třeba Vasilij Aksjonov napsal román Tajemná vášeň, kde líčí, kolik toho bylo v létě roku 1968 vypito a jak jsme se všichni milovali? Proč to napsal? Vždyť pomluvil i sám sebe! Nejvíc mě na tom zlobí fakt, že jestli náš život byl opravdu takový, jestli jsme tak nezřízeně pili, jak je možné, že naše generace po sobě zanechala tolik dobré literatury?" zlobí se Jevtušenko.
I ke zdánlivé svobodě na konci šedesátých let se v autobiografii vrací. Už tehdy prohlásil, že básník v Rusku nemůže být jen básníkem.
