Zatímco někteří spisovatelé, když navazují na tradici autorů významu a velikosti Iana Fleminga nebo Agathy Christie, experimentují, Horowitz se snaží zůstat co nejvíce autentický a věrný originálu. Známý je však také (a v Británii hlavně) jako autor ságy pro děti a mládež o mladém špionovi Alexi Riderovi.
Poprvé jste se prý s Jamesem Bondem setkal jako malý kluk. Vzpomenete si, jaký na vás tehdy udělal dojem?
Film Dr. No jsem poprvé viděl jako osmiletý kluk na internátě v severním Londýně. Měl úplně vše, co mi chybělo – dobrodružství, slunce, skvělé jídlo, dívky, zábavu a přátele. Fascinován jsem se pak okamžitě dostal ke knihám a svět špionů mě úplně pohltil. Snil jsem o tom, že můj život je jen nějaká hra a já se jednou taky stanu špionem.
Špionem (tedy asi) sice nejste, přesto jste se při psaní někdy určitě dostal blíže k tajným službám.
Za svou kariéru několikrát, pokaždé však krátce až na jednu výjimku. Když jsem psal scénář pro seriál Foylova válka, seznámil jsem se se členy Oddělení pro zvláštní operace, což je sekce MI6, kde Bond působil.
Příběh Navždy a den se odehrává ještě před prvním Flemingovým románem. To muselo být velmi složité – domýšlet si, co asi bylo předtím.
Snažil jsem se co nejvíce držet Flemingových postupů a stylu, svou fantazii jsem držel na uzdě. Takže například ty dvě vraždy, o kterých píšu v úvodu, Fleming zmiňuje už v Casinu Royale. Pomohl mi taky jeho nekrolog ze Žiješ jenom dvakrát. Občas jsem si ale dovolil něco domyslet – třeba co stojí za proslaveným „protřepat a nemíchat“. Takové maličkosti.
Když začínáte psát, tušíte, jakým směrem se bude příběh vyvíjet?
Ano. Musím vědět, jak končí. Obzvlášť pokud jde o vraždu. Rád si příběhy celkem podrobně strukturuji, o to víc mě ale těší, když sám sebe překvapím a příběh nečekaně pošlu jiným směrem. Kdybych už totiž neuměl překvapit ani sebe, jak bych asi mohl překvapit čtenáře?
Pro krimi žánr existuje určitá sada pravidel, která autor může následovat. Držíte se jich?
Ne, myslím, že nejzajímavější díla naopak vznikají, když se pravidla porušují. Jediné, o co se pokaždé snažím, je nevodit čtenáře za nos. Všechny stopy a vodítka k rozuzlení příběhu by měl mít přímo před nosem. To mám mimochodem nejraději i na dílech Agathy Christie. Vždycky si na konci řeknu – sakra, tohle mě mohlo napadnout!
James Bond slaví dekády úspěch po celém světě. Pochopil jste při psaní, čím to je?
Zabýval se tím už Kingsley Amis. Bonda popisuje jako „temného rytíře“, téměř mytického hrdinu z milostné poezie. Něco jako Clint Eastwood a westernový „muž beze jména“. Jsou to hrdinové zasazení mimo realitu, přesto nám nejsou daleko.
James Bond je zpět. S romány pokračuje scenárista Midsomeru i Poirota |
Dočetla jsem se, že stále píšete rukou. To jste v roce 2020 velká výjimka.
Miluji pera. Mám pocit, že mě spojují se spisovateli, které nejvíc obdivuji – Charlesem Dickensem, Georgem Orwellem. Cítím se být bližší jim i svému psaní, než když mě od něj dělí celá komplikovaná technologie.
Knihy vydáváte skoro každý rok. Umíte si představit alespoň den bez psaní?
Ne, vůbec. Neujde jediný den, kdy bych něco nenapsal. Až s perem v ruce se cítím opravdu šťastný. To vás nemůže přestat bavit. Konstantně cítím neodbytnou potřebu vyprávět příběhy, mám tolik nápadů!
Kromě knih jste pracoval také na seriálech Vraždy v Midsomeru a Hercule Poirot. To jsou v Česku velmi populární série. Jaké to bylo?
Já jsem vlastně Vraždy v Midsomeru stvořil! Samozřejmě podle knižního námětu od Caroline Grahamové, podepsaný jsem pod sedmi úvodními epizodami. Co si tak vzpomínám, pracovat na Poirotovi bylo mnohem obtížnější, ale na druhou stranu, byly to roky práce s nezapomenutelným Davidem Suchetem!
Proč obtížnější?
Poirot měl velmi precizního, řekl bych až forenzního producenta Briana Eastmana, se kterým jsme se o scénářích hádali klidně do tří do rána. Pořád dokola padalo kde, kdy, kdo, jak... Midsomer byla podstatně jemnější a uvolněná práce. Navíc některé příběhy byly na hranici bizarnosti, tak jsme se i hodně nasmáli. Říkali jsme tomu Agatha Christie na LSD.
Někteří spisovatelé říkají, že koronavirová karanténa pro ně nebyla výraznou změnou oproti běžné samotářské spisovatelské rutině. Jak jste ji prožil vy?
Za posledních devět týdnů jsem zvládl hodně práce a ještě pro děti zdarma na internetu publikoval román Kam se odváží rackové. Mám štěstí, že žiju ve velkém domě, s rodinou jsme tak všechno zvládli v pohodě. Naše vláda však nadělala spoustu chyb, kvůli kterým ve společnosti narůstá hněv. A to si ještě neumíme představit, jaké následky celá situace bude mít. Z budoucnosti tak mám určité obavy.
