Ian McEwan pečlivě katalogizuje lásku

- S pokrokem v literárním myšlení se to má tak, že avantgardní ideje nejprve bodnou do živého a postupně si kolem sebe vybudují tak natěšené klima, že vlastně vytvoří nový hlavní proud, v jehož důsledku budou dřív nebo později vyklízet prostor další avantgardě. Onen zaběhaný vzorec nicméně pro dvaapadesátiletého Brita Iana McEwana platí pouze zčásti, neboť autor, který se na víkend dostaví do Prahy na Festival spisovatelů, má dostatek pudu sebezáchovy.

Poslední tvůrčí dekáda je totiž u tohoto asi nejčtenějšího a u nás určitě nejpřekládanějšího anglického prozaika současnosti ve znamení zásadní revize perspektivy, s níž obhlížel a nadále obhlíží záhyby Zla tak, jak se vynořují na jevišti všedního dne. V románu Černí psi (1992) překročil Rubikon a nechal za vodou mrtvoly cpané do kufrů, batolata odmrštěná i s kočárkem do stoky i mravní hrůzu sourozeneckého incestu - tedy inventář svých "mladických" próz. A také právě k nám uváděná Nezničitelná láska z roku 1997 potvrzuje, že McEwanova vnímavost vůči Zlu neokorala, byť autor už dovede mezní situace líčit bez křiklavě nevzrušeného opisu. Nahrazuje jej důkladnou analýzou. Jeho největší konkurent, Martin Amis, jenž se posledními texty nezadržitelně sune do poloh pisálkovství, mu může takovou druhou mízu jen závidět.

Nezničitelná láska začíná půvabně pohlednicovým výletem za metropoli, dokonce s kulisou horkovzdušného balonu, který ovšem vzápětí způsobí "smrt v přímém přenosu". Zatímco se náhodný svědek Joe, intelektuál v nejlepších letech, stará o nebožákovy poslední věci, přilepí se na něho mladík, jenž se cítí být jím neodolatelně přitahován. Jedova příchylnost vyroste od projevů dotěrnosti až do paranoidních rozměrů a prokypří půdu pro McEwanův refrén: Zlo startuje řetězovou reakci, takže i jeho oběť najednou dovede ničit okolí, poněvadž je jednak vyvržena do stavu, kdy týrána pachatelem ztrácí sebekontrolu, jednak se ocitá v pasti "normality" ostatních, kteří nepozorují nic protizákonného a jejímu trápení nevěří. Hrdina tudíž ztrácí nejenom glanc a city přítelkyně, nýbrž i slušné jméno a etické zásady.

 McEwanovo přemítání o lásce hetero- i homosexuální, o lásce hřejivě samozřejmé i vyhroceně mesiášské, bezbranně obětavé i vykalkulovaně požírající tento cit pečlivě katalogizuje jakožto další lidskou vlastnost náchylnou k selhání. Jako dar, jenž v patologické verzi podobně jako ve spisovatelově rané novele Cizinci ve městě neomylně zamíří do krevního tratoliště, odkud není návratu. Oběť Joe sice nezaplatí daň nejvyšší, avšak na vlastní kůži pocítí tu nebezpečně hořlavou směs rozbolavělé mezilidské komunikace plné nedorozumění a odcizení, která by mu spálila život, kdyby včas nevydoloval skryté zásoby soucitu.

Autorův předposlední a dosud nejdelikátnější román - milostný román naruby - se nepovedl ideálně, což patrně způsobilo, že si na ostrovní Bookerovu cenu, po které Ian McEwan už roky oprávněně pošilhával, sáhla až následující famózní miniatura Amsterodam. Jako by si totiž v Nezničitelné lásce nevěděl rady s tím, zda má příběhu ponechat lineární strukturu, anebo zda ho má úmyslně roztříštit do zajímavé mozaiky zážitků, korespondence a kasuistiky, která by mu navíc rozvázala ruce v introspektivních technikách. Konečná klenba textu určitě není nápadem chytré horákyně, spíš kompromisem, který jí udržuje fazonku. To v psychologických siločárách je situace o mnoho lepší, i když je třeba si hodně domýšlet. V tom je však právě vidět, jak se bývalý Machiavelli a "básník perverze" mění v kultivovaného metafyzika nočních můr a učí se chápat, odkud přichází spása. Ano, člověk má hledat pořád. Obzvlášť po padesátce, když mu druzí začali stavět obelisky.

Ian McEwan.

Ian McEwan.

Ian McEwan.