Portrét z projektu Humans of Prague

Portrét z projektu Humans of Prague | foto: Tomáš Princ

Humans of Prague na papíře. Z příběhů kolemjdoucích složil celou knihu

  • 1
Mohl bych vás vyfotit? Pokud vás někde v Praze touto větou osloví Tomáš Princ, můžete se stát dalším dílem skládačky nazvané Humans of Prague.

Fotografii osloveného kolemjdoucího s vybraným úsekem rozhovoru totiž už několik let uveřejňuje na fotoblogu a stejnojmenné facebookové stránce sledované více než 112 tisíci fanoušky.

Staří, mladí, děti, lidé popisující pohnuté životní osudy či boje s psychickými problémy, ale i veselá motta či názory plné naděje. Z dosud nasbíraných téměř čtrnácti set příspěvků tak vytvořil pestrou mozaiku vypovídající o každodennosti pražských ulic. Z toho 235 portrétů nyní vybral do knihy, kterou vydalo nakladatelství Labyrint. „Klíč jsem hledal docela dlouho, na blogu totiž příběhy zveřejňuji čistě nahodile, jak lidi potkávám. Našel jsem nakonec dvě linie. Jedna je historická, kdy se jádro vyprávění odehrává v konkrétní době v minulosti – současní senioři třeba vyprávějí příběhy z doby války, nástupu komunismu a éry socialismu,“ vysvětluje Princ.

„Druhá linka je životní, jde od dětství člověka přes dospívání až do stáří. Tyto dva klíče mi v knize umožnily střídat kratší příběhy s delšími, odlehčené se smutnými či dojemnými,“ pokračuje dvaatřicetiletý fotograf.

K formě blogu ho inspiroval podobný projekt Humans of New York, myšlenku však v sobě nosil dlouho předtím. „K nápadu setkat se s ‚obyčejnými lidmi‘ a zaznamenávat, jak oni sami ve vlastních pojmech vnímají nějaký aspekt svého života, jsem se dostal přes studium antropologie a přes to, že mě na publicistice učil dokumentarista Jan Špáta,“ vypráví Princ.

Jedině nahodile

Ne každý jeho nabídku na fotografii přijme a ne každé setkání se dostane na blog. „V zimě je to trošku těžší než v létě nebo na jaře. Je to ale postavené na náhodě, není vzácné, že třeba několik hodin oslovuji lidi a na konci dne nemám příspěvek, který chci zveřejnit,“ vysvětluje úskalí projektu.

„A když už se někdo nechá vyfotit a povídá si se mnou, ne vždy z toho setkání vznikne příspěvek. Často kvůli tomu, že ti lidé zrovna spěchají a mají jen pár minut. Ne vždy se za tu dobu v rozhovoru dostaneme někam, abych to mohl sdílet s tolika dalšími lidmi,“ upozorňuje. Stoupající popularita Humans of Prague mu zatím práci nekazí. „Hodně mladých lidí si po oslovení vzpomene, že už mne viděli, nebo blog odebírají. Někdy mne to překvapí i u starších lidí. A zhruba každý měsíc se stane, že mi někdo napíše, abych ho vyfotil a zda má poslat svůj příběh. To musím vždy odmítnout, zveřejněné příběhy vznikají nahodile,“ říká Princ.

Nyní uvažuje, že by vyrazil i mimo hlavní město. „Možná příští rok bych si mohl udělat roadtrip po nějakém kraji České republiky. Ale musím to pořádně promyslet. I v té Praze to funguje na místech, kde se pohybuje hodně lidí. Vyžadovalo by to důkladné plánování, aby to dávalo smysl časově a vyplatila se investovaná energie,“ dodává.