V češtině má od roku 2002 neuvěřitelných dvacet knížek – a právě k nim přibyla jednadvacátá. Jde o sbírku osmi povídek sebraných po název První osoba jednotného čísla a vydaných v originálu předloni.
Ten titul je nejspíš návodný: Vypadá to, že Murakami (narozený 1949) píše tentokrát o sobě, o svých vlastních zážitcích a vzpomínkách, hlavně na šedesátá léta minulého století – a připojuje k nim aktuální reflexi. A protože autor má odjakživa ve svých textech silné vazby na hudbu, ať vážnou nebo populární, od Charlieho Parkera po Roberta Schumanna, jsou to reflexe jemné a múzické. Citlivé a lyrické. Ostatně vedle hudby hraje v novince důležitý part taky poezie, jednou autorova vlastní, jindy cizí.
Vůbec celá ta knížka jako by vystupovala před čtenářem z jakéhosi mlžného oparu. Pomalu a soustředěně. Možná trochu stydlivě, nejistě, hlavně pokud jde o příčinu, proč se vypravěči některé momenty a situace z minulosti vybavují, proč má v hlavě vepsanou jistou tvář – a jinou nikoli. Tempo vyprávění je pozvolné, vyprávění samotné pak privátní až intimní. Hlavním motivem je totiž láska. Jednou k baseballovému klubu, jindy k verši, ale nejčastěji k ženě. A všechna ta setkání mají v sobě trochu magie, tajemství.
Spouštěcím mechanismem povídky je vždycky něco chybějícího, zapomenutého, vytěsněného. Prostě nějaký detail, který skončil mimo rozum. A cílem povídky není ani tolik prázdné místo zaplnit, jako spíš situaci reflektovat. Zatímco tehdy, v mládí, poháněla hrdinu emoce, teď, ve zralém věku, je na koni spíš rozum. I když nevítězí vždycky. Své místo mají v Murakamiho povídkách jak reálné kulisy, tak sny a vidiny. Skutečnost letmo nastavená fantazií. A pak samozřejmě autorská hra. Sympaticky divná, bizarní.
První osoba jednotného číslaHaruki Murakami přeložil Tomáš Jurkovič Odeon, 2022, 184 strany |
Mladý recenzent vychválí neexistující elpíčko slavného saxofonisty. Mudrc vsadí hrdinovi do hlavy myšlenku kruhu, který má spoustu středů a žádný obvod. Vypravěč se zakouká do nehezké ženy s absolutním hudebním sluchem. A jindy se na okamžik protne s milou, která při orgasmu hryže ručník, aby nekřičela jméno cizího muže. A všechno to do sebe tak nějak přirozeně zapadá, všecko to má jednotnou podmanivou atmosféru, všude je za tím jistým ještě nějaké to možné. Za realismem trocha magie.
Haruki Murakami napsal knížku pro čtení o samotě. V tichu a soustředění. V pomalosti. Knížku plnou nejen literatury, ale taky hudby a poezie. Prostě titul, za který neručí ničím míň než – první osobou jednotného čísla.
