„Tohle je ta doba: už žádné nuance nebo dolaďování. Vážení vydavatelé, teď tady máte recept,“ napsala novinářka Julie Clariniová v úvodníku časopisu L’Obs na začátku února. Kritizovala zejména knihu, o které se mluvilo nejvíc.
Dílo od profesora univerzity v Severní Karolíně v USA Olivera Gloaga o francouzském spisovateli Albertu Camusovi vyšlo v září v nakladatelství La Fabrique. „Zapomenout na Camuse, zachránit Sartra aneb jak ze starého udělat staré,“ píše Clariniová.
Při rozhodování mezi kvalitou děl nositele Nobelovy ceny za literaturu a začínajícího esejisty měli kritici velmi rychle jasno. Zastali se památky Alberta Camuse, francouzské národní ikony, nejklasičtějšího z klasiků.
„Tento zmateně vystavěný esej uvěznil Camuse v pasti politického a z kontextu systematicky vytrženého čtení,“ napsal například deník Le Monde, který patřil k těm nejvlídnějším.
Kritika idolů
Útok na idoly v podobě zavedených autorů je velmi náročná výzva, míní profesor literatury na Štrasburské univerzitě Luc Fraisse. „Existuje riziko, že ten, kdo se do kritiky pustí, je mnohem horší než ti, které kritizuje. A navíc bude ten poslední, kdo si to uvědomí,“ řekl Fraisse.
Média strhala i knihu o spisovateli Franzi Kafkovi od francouzského filozofa Geoffroye de Lagasnerieho, která vyšla v lednu v nakladatelství Flammarion. Portál zaměřený na kulturní zpravodajství Transfuge o knize napsal, že z ní čiší „evidentní nenávist k literatuře“.
Už loni v srpnu vyšla v Kanadě kniha vědce Francise Dupuis-Dériho, která odsuzuje shovívavost, jež byla projevena vůči francouzskému filozofovi Louisi Althusserovi poté, co v roce 1980 zabil svou manželku Hélene Rytmannovou. Útlý svazek zůstal bez povšimnutí, dokud o něm 26. prosince nenapsal na své titulní stránce francouzský deník Libération.
A konečně „Achever Sartre“ Laurenta Touil-Tartoura, vydaný v lednu nakladatelstvím Grasset, ve skutečnosti nekritizuje autora Nevolnosti, ale nabízí nový pohled na posledních deset let spisovatelova života. Nejpřísnější kritiku v knize sklízí další francouzská literární ikona a Sartrova letitá partnerka, Simone de Beauvoirová.
Klidný spánek
Tento žánr není mezi akademiky úplnou novinkou. Paule Lejeuneová v knize Germinal, un roman antipeuple (Germinal, román proti lidu) z roku 1978 plamenně popisuje Émila Zolu jako představitele samolibé buržoazie. Jean-Pierre Martin v knize Contre Céline (Proti Célinovi) z roku 1997 viděl spisovatele Louise-Ferdinanda Célina oslavovaného pro jeho styl jako autora jediného románu, po němž následovaly rasistické pamflety.
Francouzský historik Ivan Jablonka v knize Les Vérités inavouables de Jean Genet (Nepřiznané pravdy Jeana Geneta) z roku 2004 píše o francouzském básníkovi a dramatikovi jako o „rozhořčeném antisemitovi fascinovaném zločiny milicí a tábory smrti“.
Kafka a Sartre nedopadli tak hrozně. Naopak obvinění proti Althusserovi jsou drsná: „Je to muž, který se považuje za majitele žen a je připraven je nechat trpět,“ píše krom jiného ve své knize Dupuis-Déri.
Gloag se také dostal pod palbu kritiky za to, že Camuse, který je ve Francii velmi oblíbený, popsal jako zastánce kolonizace, machistu a zastánce trestu smrti. Gloagovy velmi strohé citáty Camuse k přesvědčení veřejnosti ani kritiky nestačily.
„Je dobře, že se o dílech velkých autorů vedou debaty. Je ale trochu smutné, že vydání těchto knih provází jen polemický tón. Velikány není potřeba nechat v poklidu spát v Panteonu, ale je nutné je vidět v kontextu jejich doby i naší doby,“ řekla profesorka literatury na univerzitě Rennes 2 Dominique Vaugeoisová.
