NEPŘEHLÉDNĚTE
Paolini: Eragona jsem psal pro sebe
- rozhovor se spisovatelem
Vlna zájmu o příběhy odehrávající se ve fantastických světech obývaných podivuhodnými bytostmi se odráží jak na reedicích a filmových přepisech, tak v odvaze vydávat díla debutantů.
Nováčkem na poli literatury (a zároveň již celebritou) je také dnes jednadvacetiletý milovník fantasy Christopher Paolini, autor plánované trilogie o dračím jezdci Eragonovi. V českém překladu Olgy Machútové nakladatelství Fragment nedávno vydalo druhý díl, jehož titul Eldest zachovává anglický originál.
Paolini zřejmě vzal v potaz výtky recenzentů, a tak je Eldest výrazně dynamičtější a čtivější než jednička Eragon. V té se například mladičký autor potýkal s až úmornou rozvleklostí, ve "dvojce" vyprávění dodává švih střídání tří dějových rovin.
Zejména ta, v níž se pozornost přesouvá na Eragonova bratrance Rorana, který se z holé nutnosti stává buřičem a připojuje se k odpůrcům Království. Je to v lecčems zrcadlový obraz jednání mladšího, leč k velkým činům předurčeného Eragona – jenže Roran svůj přerod v muže a vůdce musí završit bez pomoci kouzel, draka či mocných spojenců.
Paolini také musel čelit kritice za nepůvodnost námětu (obdiv k J. R. Tolkienovi je stále velmi zřejmý, promítá se i do ambice obdařit fantastickou zemi Alagaësii a její obyvatele vlastními jazyky, mytologií, náboženstvím, ba i písemnictvím), ale dospělý čtenář rychle objevuje další zdroje inspirace: moudrost východních náboženství (čili elfský výcvik ve stromovém městě Ellesméra), bojové techniky a la Matrix (Eragon se naučí vyhýbat se meči podobně jako Neo kulkám), a dokonce různé brakové bijáky.
Největší nectnost, kterou ani tentokrát editor nevychytal, spočívá v určité jazykové neohrabanosti, která dovede zkazit dojem z poutavého vypravěčského stylu. Zřejmě ve snaze vymyslet co nejoriginálnější metaforu se Paolini dopouští nemotorností, jako je třeba "plášť z načepýřených labutích per, která vypadala jako zimní sníh navršený na hrudi kardinála".
Přestože se Eragon nahoře zmíněnému Harrym Potterovi nepodobá, jedna shoda by tu byla. Vedle toho, že příběhy dračího jezdce i studenta z Bradavic jsou romány o dozrávání mladého hrdiny, skrývají obě knihy také silný morální podtext. Ten však naštěstí netrčí obludně ze stránek románu, ale jemně vystupuje zpoza řádků. Je to odpovědnost nést následky svých rozhodnutí a činů.
Paolini klade velmi naléhavě otázku: přestože bojuji proti tyranovi, mohou přitom umírat nevinní? A hned za ní nastupuje vědomí, že zabití nepřátelé nejsou anonymní jako postavy z počítačové hry, ale bytosti s touhami, sny a třeba milujícími rodinami. Násilí, byť se zdobeným mečem v ruce a zlatým drakem za zády, je vždycky ošklivá záležitost.
