Ludmila Mandlová-Pirillo promluvila o své tetě poprvé. „Její tatínek Karel byl nevlastním bratrem Adiny, měli společného otce: Karel a Jan se narodili z prvního manželství, Jiří a Adina z druhého. Právě Karla měla herečka ze všech sourozenců nejradši, dokonce začátkem 60. let u nich v Karlových Varech pobývala,“ líčí Suchý.
Ludmila Mandlová-Pirillo s Ondřejem Suchým
Kde jste Ludmilu Mandlovou-Pirillo vlastně objevil?
Zkontaktovala nás Milena Jelínková, autorka hry Adina, kterou hráli na Vinohradech. Ludmila je jediná příbuzná Adiny a já věděl, že jedině s její pomocí knihu dokončím. To už nežil Josef Škvorecký, který mě k psaní o hvězdách první republiky vybízel, a dokonce mi velkoryse poslal balík audiokazet svých rozhovorů s Lídou Baarovou a Mandlovou.
Proč neteř o své tetě dosud nemluvila a čím jste ji přesvědčil?
Život přináší velká překvapení. Jelínková mi psala, že se Ludmila bojí publicity a vyhýbá se jí, jak může. Ovšem když jsem ji prostřednictvím mailu oslovil, zjistil jsem, že ona už o mně věděla dávno a já se musel jako kluk vyskytovat v její blízkosti. Je totiž původem z Karlových Varů, kam já jezdíval na prázdniny k tetě, která prý byla navíc přítelkyní její maminky. Zjistili jsme, že oba jsme tehdy prožívali karlovarské festivaly coby zuřiví lovci autogramů, měli jsme stejné kamarády – nu a pak došlo na Adinu. Neteř přijela z Itálie, kam se provdala po srpnu 1968, aby mi ukázala pozůstalost po tetě. Já se dlouhé dny probíral alby, výstřižky z novin, fotografiemi, písemnostmi a samozřejmě jsme si dlouhé hodiny povídali.
Prozradila neteř něco, co jste o Adině Mandlové sám nevěděl?
Čekala mě spousta neznámého. Nevěděl jsem, jaké malířské nadání měla nebo jak zajímavou mohla být spisovatelkou, kdyby dokončila rozepsaný román. Při psaní jí byl velkou oporou kamarád Ferdinand Peroutka, ale bohužel po jeho smrti nepokračovala. Ukázku z jejího románu mám v knize díky překladu novináře Petra Adlera žijícího v Kanadě, Adina totiž psala v angličtině.
Co ještě kniha obsahuje?
Díky přátelům a známým jsem získal fotografie míst, kde Mandlová ve světě žila – v Londýně, na Maltě, v Kanadě – a při té příležitosti jsem sbíral vzpomínky tamních pamětníků. Také se mi podařilo shromáždit zajímavé a často velmi protichůdné názory padesáti osobností. A konečně podstatnou část tvoří můj rozhovor s Ludmilou Mandlovou-Pirillo.
Je pravda, že objasňujete i vztah herečky a Goebbelse?
Mandlová se s Goebbelsem poznala v Berlíně, když tam s Heinzem Rühmannem točila svůj jediný německý film Svěřuji ti svou ženu. V rozhovoru se Škvoreckým, který jsem přepsal doslova, o něm mluví celkem dobře. Prý jen jednou při filmové projekci ji vzal za ruku, ale když mu řekla, že nechce dopadnout jako Baarová, její ruku odhodil a už si k ní nikdy nic nedovolil. Ale i poté se k ní choval přátelsky.
Fotografie z knihy Ondřeje Suchého Čemu se smála Adina Mandlová?
Čím vás Baarová, Mandlová a jejich doba pořád tak fascinují?
Zásadní vliv na mě měli jejich souputníci, do jejichž společnosti jsem se dostal velmi brzy: Ljuba Hermanová mě znala od mých třinácti let, Oldřich Nový si mě pamatoval jako šestnáctiletého statistu v roli jeho žáka ve filmu Dva z onoho světa. V 60. letech jsem jako novinář psal mimo jiné i do časopisu Kino, a tak jsem postupně poznával blíže další významné postavy „doby byvší“ – Svatopluka Beneše, Jana Wericha, Raoula Schránila, Zitu Kabátovou, Věru Ferbasovou či Hanu Vítovou, s níž jsme byli přátelé až do její smrti. Vlastně se všemi jsem byl v kontaktu až do jejich odchodů. A velkou roli v mém obdivu k prvorepublikovým hvězdám sehrála i televizní Kavárnička dříve narozených, kam jsem je deset let zval. To bylo mé nejkrásnější životní období.
