Pro české fanoušky je docela škoda, že s ní nepřijede i předjezdkyně, se kterou absolvuje německou šňůru, rodačka ze souostroví Komory v Indickém oceánu, říkající si Imany. Zpěvačka báječně černého altu za doprovodu akustického kytaristy, hrajícího brilantně za celou kapelu, totiž svými průzračně čistými soul-folkovými songy v angličtině dokázala hravě nevděčnou úlohu rozehřívačky publika obrátit ve svůj prospěch a mnoha posluchačům doslova uhranout.
Od začátku kariéry jde o ZAZ řeč, že je "novou Edith Piaf". Po zhlédutí koncertu ale člověk dojde k zjištění, že s definitivní první dámou francouzského šansonu má společný snad jen ten jazyk. Necháme-li stranou zcela rozdílná hudební východiska, i její chování na pódiu a způsob projevu jsou naprosto jinde.
Zatímco Piaf se podle dochovaných záznamů "rozdávala" vestoje prakticky bez hnutí, ZAZ je plné pódium. Zatímco Piaf si udržovala od publika, jistě i v souladu s dobovými zvyklostmi, evidentní odstup, ZAZ si "zástupce davu" vytahuje přímo na pódium a vtipkuje s nimi. A zatímco není jisté, zda Piaf vůbec znala jména muzikantů, kteří ji zrovna doprovázejí, ZAZ na konci show jmenuje i zvukaře a osvětlovače a působí tak, že po skončení si s nimi v šatně dá večeři z jednoho hrnce.
ZAZ na festivalu v Rudolstadtu
Dar bezprostřednosti je ostatně tím nejsilnějším dojmem, který si návštěvník koncertu v lipské Areně (hale o velikosti někde mezi malou a velkou sportovní halou na pražském Výstavišti) mohl odnést. Neberme to jako rouhání Múzám. ZAZina obrovská muzikalita je očividná i "ušislyšná", ale bez onoho pocitu, že sledujete na pódiu svoji nejlepší kámošku (byť jí nerozumíte ani slovo, protože francouzsky si umíte leda tak objednat kafe), by byla poloviční.
Program ZAZ má dvě polohy, které se občas samosebou prolínají. Ta první je taková, jak zní většina jejího debutového studiového alba z roku 2010, tedy víceméně s "pouličním" soundem, hojně poznamenaným francouzským "gypsy swingem" - právě v tomto oboru osvědčují svou hráčskou kvalitu oba kytaristé na akustické nástroje, ale i klávesista, pokud zvolí klavírní rejstřík.
Druhá poloha, kterou najdeme na albu nejpatrněji v poslední písničce Éblouie par la nuit, je víceméně popová či poprocková. Tehdy kytaristé vymění španělky za elektrické kytary, klávesista nastaví buď varhanní, nebo syntezátorové zvuky a kontrabasista zavrhne "káču" ve prospěch baskytary.
V tu chvíli se ZAZ změní v sice stále sympatický, rozčepýřený a výtržnický, ale přece jen poněkud sofistikovaný pokus o "popovou hvězdu". Nelze říct, že by na to neměla potenciál, ale v kontextu celého koncertu je nad slunce jasnější, co je její pravá doména. Na pařížských předměstských dvorcích nebo na marseilleském nábřeží se do elektriky prostě těžko zapojíte...
Čertví, jestli za to mohla lehká indispozice nebo je to standard, ale ZAZ živě zpívala ještě poněkud sípavějším hlasem, než jaký od ní známe. Nicméně je to vlastně hlas "velký", a když potřebuje zakřičet, veškerá zdánlivá "vyřvanost" jde stranou a hlas zazní v plné síle. Stejně tak nemá zjevné limity v intonaci v tišších pasážích, které u tohoto typu hlasů občas bývají. Jinými slovy: dokonalá výrazová dynamika je pro ZAZ další bod k dobru.
ZAZ rozhodně koncertem v Lipsku potvrdila, že se na Colours of Ostrava máme nač těšit. Přijede s ní k nám pořádná porce písničkářství, které nejsme zvyklí slýchat každý den, a interpretka, která si přes lavinovitě se šířící slávu zachovává čistou hlavu "holky odvedle". Trochu excentrické, trochu divoké, hodně empatické. Možná ne holky na celý život, ale rozhodně na mnoho skvělých večerů. Jako kamarádky, samozřejmě.
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
