Wolfgang Schöne zpíval pod taktovkami Soltiho, Karajana, Mutiho, Mehty, Kubelíka, Sawallische, Sinopoliho, Chaillyho, Rattla, Tata, A. Davise a dalších. Je pravidelným hostem operních domů ve Vídni, Hamburgu, Amsterdamu, Barceloně, Ženevě, Paříži a Berlíně.
Mezi jeho nedávné role patří Mandryka v Arabelle s Kiri Te Kanawou v Berlíně. V titulní roli Bludného Holanďana vystoupil v Amsterdamu, Kolíně nad Rýnem, Stuttgartu, Barceloně a Hamburgu. Roli Amfortase v Parsifalovi zpíval v Amsterdamu, Stuttgartu, Paříži, Mnichově a Tokiu, v Londýně za řízení S. Rattla.
V lednu 2000 debutoval jako Jaroslav Prus v Janáčkově Věci Makropulos v Hamburské Staatsoper, kde je pravidelným hostem.
Rozhovor s Wolfgangem Schönem
Pracoval jste s mnohými světovými orchestry včetně Vídeňských a berlínských filharmoniků, symfonickými orchestry z Chicaga, Clevelandu a Philadelphie, s neworskou, Izraelskou a Londýnskou filharmonií nebo Concertgebouw z Amesterdamu. Jaký je život létajícího pěvce. Letadlo, hotel, zkouška, koncert, letadlo…?
Jelikož jsem stálým členem souboru stuttgartské Státní opery, pohybuje se počet hostování v únosných mezích. Přesto cestuji zhruba 6 měsíců v roce. Zkušenosti se špičkovými orchestry jsou pro mne velmi důležité. Člověk se naučí velmi přesně rozlišovat podstatné a seriózní záměry od špatných a povrchních uměleckých podniků.
Zpíval jste pod vedením Soltiho, Karajana, Mutiho, Mehty, Kubelíka, Sawallische, Sinopoliho, Chaillyho, Rattla, Tata, A. Daviese a dalších. Dokážete si stále uchovat svůj hudební styl a nepodlehnout těmto dirigentským autoritám?
Ne vždy je možné prosadit své vlastní promyšlené představy. Doba dirigentů „tyranů“ je však pryč. Dnes člověka přesvědčíte spíše svým umem a přátelským vztahem. Při spolupráci s mladými dirigenty hrají nepochybně roli i můj věk a zkušenosti.
V lednu 2000 jste debutoval v roli Jaroslava Pruse v Janáčkově opeře Věc Makropulos na půdě hamburské Státní opery. Jaká byla vaše první zkušenost s Janáčkovou hudbou?
S Janáčkovou hudbou jsem se setkal velmi záhy při nahrávání Glagolské mše společně s V. Neumannem a E. Jochumem. Jeho hudba je tak osobitá a svébytná, že se jí nejprve musíte naučit milovat. Poté však ve vás zůstane jen okouzlení a obdiv nad barvami zvuků, které Janáček objevil a svou vlastní hudební řečí vytvořil. Na své účinkování ve Věci Makropulos vzpomínám velmi rád.
 |
