Teprve třetí zásadní deska v kariéře americké zpěvačky ekvádorsko-irského původu Christiny Aguilery dokázala zužitkovat obrovské pěvecké nadání, o němž se psalo už před lety, když vystupovala se svými generačními druhy Britney Spearsovou a Justinem Timberlakem v Disneyově televizní dětské show.
Od té doby stihla být teenagerskou hvězdou, španělsky zpívající divou, která neuměla španělsky, a na poslední desce spíše reklamou na spodní prádlo.
Před vydáním nového dvojalba prohlásila šestadvacetiletá star, že k desce, inspirované hudbou 20. až 60. let minulého století, ji vedla láska k velkým zpěvačkám minulosti, hlavně k Billie Holiday a k Arethě Franklinové.
S oběma vzory se vyrovnala víc než čestně, i když se zdá, že nad hlubokým citovým prožitkem obou rozervaných žen víc převládá suverénní hlasová ekvilibristika. Je až neuvěřitelné, že některé technicky skoro nezvládnutelné fráze zpívá běloška. Když se v úvodním gospelu Make Me Wanna Pray opře do refrénu, málem padají betonové stěny.
Dobrými zpěvačkami se dá dláždit Sunset Boulevard. K úspěšné desce proto patří ještě dobrá koncepce a kvalitní repertoár. Aguilera přišla s tím, že nelze podceňovat publikum, které hip hop v posledních letech naučil poslouchat samply ze starých jazzových a soulových skladeb, a první ze dvou desek alba postavila na popové fúzi soulu 60. let a moderního jazzu.
Pečlivě si přitom ohlídala, aby v experimentování neutekla příliš daleko. Jak ukazuje úspěch písně Ain’t No Other Man, zůstává stále drtičkou hitparád. Podstatou atraktivního nového zvuku je prolnutí dravosti čtyřicet let starého bigbandového soulu a moderních produkčních technik.
Legendární producent DJ Premier nechal Christinu zpívat jako klasickou soulovou či gospelovou zpěvačku, ale do hudebního základu nasamploval ultramoderní rytmické smyčky a nechal znít těžko dešifrovatelné zvuky, které zpěvaččin hlas posunují do nejžhavější současnosti.
Druhou desku si z větší části vzala na starost producentka Linda Perry. Vznikla excentrická variace na estrádní bigbandový jazz z doby před Dukem Ellingtonem a na klasická blues. Tentokrát zní na první poslech zpěvačka moderněji než její doprovod.
Kdyby nezachovávala robustní erotickou pozici, připomínající dávného filmového vampa Mae West nebo ve stylizovaném městském blues I Got Trouble někoho z generace císařovny blues Bessie Smithové, byla by v mnohém podobná dnes tak populární Norah Jonesové.
A v nejlepším přichází další změna. Album uzavírají tři různé typy balad, na nichž jako by se snažila ukázat některým starším kolegyním, jak by měly správně znít jejich písně.
Není v lidských silách natočit dvojalbum jen silných písní. Ne všechny skladby jsou úplně přesvědčivé, ale jako celek je Back To Basics výjimečná záležitost. Chce se jedovatě poznamenat, že tak nějak by mohla znít Madonna, kdyby uměla zpívat.
CHRISTINA AGUILERA - Back To Basics
SONY BMG, délka 2 CD 47:02 a 31:51
Hodnocení MF DNES: 
