Na první pohled vypadala pětice kluků z New Yorku na jevišti vyprodaného sálu jako parta středoškoláků, kteří si na rockové hvězdy jen hrají. Jakmile však spustila, změnila se ve strojově přesně sehranou kapelu s neobyčejně silným repertoárem a neodolatelným charizmatem.
Písničky z jejich prvního alba Is This It, které si získalo ve světě velké uznání, zněly naživo neučesaněji garážový zvuk se přestal schovávat ve zpěvných melodiích a do popředí ještě víc vystoupila už tak výrazná rytmika.
Muzikanti strnule stáli na jevišti a plně se soustředili na hraní. Albert Hammond řezal ze všech sil do kytary, bohatou čupřinou a vajglem v koutku úst trochu připomínal rollingstonovského Keithe Richardse, až na tu formální kravatu.
Zpěvák Julian Casablancas, jehož vokál byl - stejně jako na studiové nahrávce - nepřetržitě zkreslen, stál nehnutě u mikrofonu a soustředěně intonoval; teprve v závěru koncertu se sem tam "dopustil" dramatičtějšího gesta. Žádná vizuální show, pokud za ni nebudeme považovat oblaka cigaretového dýmu nad pódiem.
To ovšem neznamená, že nebylo na co se dívat. Nesmírné zaujetí, s nímž The Strokes své písničky interpretovali, bylo působivé - a co je důležitější, odrazilo se v muzikantském výkonu, jenž byl vskutku precizní, přitom energický a strhující. V době vlády mašinek a počítačových zvuků The Strokes důrazně předvedli, jakou sílu a kouzlo dokážou mít živě zahrané písničky. Připomněli, že atmosféře a živé energii skvělé rockové kapely se nedokáže vyrovnat žádná studiová nahrávka - včetně té jejich.
Po hodině výtečného hraní zmizela kapela vmžiku z jeviště, jako by v sále začalo hořet. Světla se okamžitě rozsvítila, aniž mělo publikum šanci ocenit muzikanty potleskem, natož si vyžádat přídavek. O deset minut později už se za The Strokes zavíraly dveře jejich autobusu.
Kampak asi tak horečně spěchali? Poté, co odvolali rozhovory i tiskovou konferenci údajně z důvodu malého prodeje jejich desky v České republice, tímhle podivně zbrklým a rozpačitým závěrem jen posílili dojem, že se nehodlají namáhat déle, než je nezbytně nutné. Že by přece jen hvězdné manýry, o kterých nechtějí ani slyšet? Možná - každopádně to, co předvedli na scéně, bylo dokonalé. Ať už i to byla součást stylizace či nikoliv.
 The Strokes během koncertu v pražském Paláci Akropolis. |
