Body za odvahu kapele upřít nelze, ale tím pozitiva víceméně končí. Pokud tedy někomu nestačí prostý fakt, že jeho oblíbenci po tak krátké době zas vydali něco nového a že to z formálního hlediska není úplná šmíra.
Na druhé straně – stačí to? Pár celkem snesitelných písniček, Fleovy basové figury, Kiedisův odsekávaný zpěv, zdánlivě vše na svém místě. Chybí ale jedna „maličkost“, totiž schopnost přesvědčit posluchače, že přesně teď je ta pravá chvíle věnovat pozornost pětasedmdesáti minutové desce Red Hot Chili Peppers.
Podrobně ji rozebrat, porovnat s mladším albovým bratříčkem, zasadit do kontextu a snažit se pochopit, proč se kapela rozhodla vydat hned dvě alba v takto krátkém čase. K ničemu z toho ale tenhle komplet nevybízí.
Return Of The Dream CanteenRed Hot Chili Peppers |
Udržet soustředěnou pozornost je takřka nemožné, nové skladby existují jen samy pro sebe, v uzavřeném prostoru. S posluchačem nekomunikují, většinou se opájejí sebou samými.
Nejsmutnější na tom že, Return Of The Dream Canteen dělá zpětně horší desku i z Unlimited Love. Kdyby po ní nenásledoval tenhle nepodařený „sequel“, byla by to prostě další ne úplně nejsilnější deska v diskografii RHChP, pozoruhodná snad tím, že se na ní do kapely opět vrátil kytarista John Frusciante. Takto si ale budeme pamatovat, že v roce 2022 „Redhoti“ neukočírovali své ambice a vydali nesnesitelně megalomanský dvojalbový projekt.
