Hudebník Ondřej Soukup

Hudebník Ondřej Soukup | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Svěrák bývá jedovatý a s Renčem jsme se chytli, vzpomíná Ondřej Soukup

  • 34
Vratné lahve, Kolja, Bony a klid, Tmavomodrý svět, Nejasná zpráva o konci světa. To je jen krátký výčet filmů, v nichž zní slavné melodie Ondřeje Soukupa. Pro týdeník 5plus2 vyprávěl, jak vznikaly.

Dělat filmovou muziku bývá nevděčná práce. Hudba musí přesně sedět na obraz, skladatelé musí splnit představy režiséra, producenta i zvukařů a zároveň vědí, že jejich dílo bude jen doplněk filmu a slávu sklidí někdo jiný. 

V posledních letech se však soundtracky dostávají na výsluní. Jejich muzika vyprodává haly po celém světě, hrají ji ty nejlepší orchestry. Teď to se svými filmovými skladbami zažil Ondřej Soukup na akci Soundtrack Poděbrady. 

Sklidil zasloužené ovace. „Bylo to něco neskutečného. Ještě nikdy jsem nezažil podobný koncert složený z mých věcí. Pouštěli k nim projekce scén z filmů, což všemu dodalo další rozměr a emoce,“ libuje si Soukup. 

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Poklonu vám složili i režiséři Juraj Jakubisko, Jan Svěrák nebo Filip Renč. Na konci před vámi dokonce poklekli.
Udělali mi obrovskou radost, je to velká pocta. Alespoň všichni vidí, jak je hudba důležitá, když se jí dá správný prostor, nezničí ji ambiciózní zvukař a režisér má cit pro muziku. Je strašná síla, co dokáže hudba udělat s obrazem. Třeba snímek Tenkrát na Západě – kdyby v některých scénách nebyla v prvním plánu hudba, zvukař by ji přehlušil třeba řehtáním koní nebo houkáním lokomotivy, veškeré kouzlo by zmizelo. 

Čím se liší spolupráce s různými režiséry?
Někdo dává více volnosti, jiný naopak. Občas dochází k nedorozuměním. Například jsem měl určitou výměnu názorů s Filipem Renčem při skládání hudby k Lídě Baarové. Pustil jsem mu na počítači simulaci, jak bude muzika zhruba vypadat. A on najednou začal říkat, co je to tam za hrozné pištění. 

Vysvětlil jsem mu, že ten part bude v reálu hrát hoboj. Řekl mi, že hoboj má rád, ale tohle že je hnusný. Honza Svěrák zase bývá občas trochu jedovatý. Nakonec se většinou nějak domluvíme. Ostatně většina režisérů, k jejichž filmům hudbu skládám, patří mezi mé přátele. 

Když skládáte hudbu k filmu, píšete ji dopředu podle scénáře, nebo čekáte na hotový film?
Pokud není potřeba dopředu udělat muziku kvůli tanečním číslům nebo zpěvu, tak ve většině případů píšu až po hrubém sestřihu filmu. Musím vidět až konečný výsledek a z něj pak čerpám inspiraci. 

Je to tak i s hlavními melodiemi?
Ty často vznikají dopředu. Třeba v telefonu jich mám spoustu. Nějaký motiv mě napadne, nahraju si ho a pak někdy použiju. Četl jsem životopis Ennia Morriconneho a on tam o tomhle píše. Mimochodem, to je neuvěřitelný skladatel. Když se podíváte na jeho filmografii, zjistíte, že třeba za rok udělal dvacet filmů. To je dnes nemožné. 

Jak dlouho na hudbě ke snímkům obvykle pracujete?
Třeba Kolju jsem psal měsíc. Hlavní téma mě napadlo hodně rychle. To se někdy stává. Sedl jsem si za piano a už jsem motiv jenom zapsal a doupravil. Navíc tam nebylo tolik muziky, asi jen pětadvacet minut. Třeba v Tmavomodrém světě je jí pětačtyřicet minut a ten jsem psal déle. 

Který film vám zabral nejvíce času?
Rozhodně Nejasná zpráva o konci světa od Juraje Jakubiska. Ta doba mi přišla nekonečná. Společně s Honzou Jiráskem jsme museli vytvořit dvě a čtvrt hodiny filmové hudby, a navíc plnohodnotné. Producentka Deana Horváthová byla hodně ostrá. Pořád nám říkala, že jsme líní a že je na nás potřeba bič. Juraj měl od ní na natáčení absolutní volnost. Pořád se něco předělávalo. Ale nakonec ta námaha za to stála. Tu hudbu, která vznikla, mám strašně rád. Je krásná.

Traduje se, že část hudby, kterou jste měl pro film napsanou, zmizela. 
To je pravda. Po všech těch hrůzách, které jsme absolvovali, jsem práci dokončoval na venkově. Měl jsem hotové noty a ty jsem chtěl odvézt do Prahy. Měl jsem je v kožené tašce. Když jsem přijel do Prahy, zašel jsem si do jednoho bufetu a noty jsem si položil dolů. Když jsem dojedl chlebíček, odešel jsem. Venku jsem zjistil, že nemám tašku. Ušel jsem nějakých sto metrů. Vrátil jsem se, ale v bufetu nic nebylo. Za deset dní se mělo točit. Myslel jsem si, že je to noční můra, ale bohužel jsem se z ní neprobudil. Prostě noty nebyly a nikdy se nenašly. Naštěstí jsem něco měl v počítači, spoustu věcí jsme však museli dodělávat ručně. Nakonec jsme všechno zvládli. 

Který z filmů, na nichž jste pracoval, máte nejraději?
Měl jsem štěstí, že jsem nikdy neskládal pro film, který by se mi vyloženě příčil. Mám pár srdcových věcí. Hlavně jde o veškerou spolupráci s Honzou Svěrákem. Třeba ve Vratných lahvích má naprosto úžasné dialogy, na první zhlédnutí všechny detaily ani nepostřehnete. Film je to geniální. 

Ondřej Soukup

  • Narodil se 2. května 1951. 
  • Působil v mnoha jazzových a popových kapelách jako baskytarista. 
  • V roce 1983 složil hudbu ke svému prvnímu celovečernímu filmu Druhý tah pěšcem. Následovalo více než třicet dalších. 
  • Skládá i populární hudbu, dlouhodobě s exmanželkou Gábinou Osvaldovou spolupracoval s Lucií Bílou. 

Kdo rozhoduje o tom, kolik hudby se ve filmu nakonec objeví?
Pánem všeho je režisér. I když je pravda, že největší slovo má ten, kdo platí. V tomto případě by to měl být producent. Ale kromě Deany Horváthové, což je opravdu břitva, jsem se nesetkal s producentem, který do věcí hodně zasahoval. Většinou dá na režiséra. 

Noty píšete ručně nebo na počítači?
Poslední film, který jsem napsal rukou, je Kolja. Ještě mám partituru z něj doma. 

Které skladatele, ať už filmové nebo vážné hudby, máte nejraději?
Z filmové muziky mám moc rád Dannyho Elfmana. To je můj miláček. Rád si poslechnu třeba Angela Badalamentiho, miluji jeho hudbu k Twin Peaks. Z klasické hudby poslouchám Antonína Dvořáka a hlavně ruské autory – Šostakovič, Rachmaninov, Prokofjev. Ti a mnozí další mají fantastické věci. 

Jste původně muzikant. Hrál jste na basu a třeba v kapele Pražský výběr na baskytaru. Provětráte občas ještě tyto nástroje?
Basa mi visí na stěně a má prasklou ozvučnici. Na baskytaru si občas zahraju, ale že bych na ni skládal, to ne. Buď mě téma napadne v hlavě nebo u klavíru. 

Proč jste vlastně s koncertováním skončili?
Hraní samotné mě bavilo, ale ty cesty na koncerty byly šílené. Léta jsem třeba jezdil s Karlem Gottem, to bylo občas ježdění do Německa na otočku. A tehdy ještě neexistovala dálnice. Bylo to hrozně náročné, už jsem to nedával. A pak, když jsem začal více psát, už jsem ani neměl na hraní čas.