Letošní koncert, který dirigoval Rakušan Manfred Honeck, působil jako jakési pokračování novoročního gala Vídeňských filharmoniků, ostatně kdo šel do pražského Rudolfina na odpolední koncert, měl mezi koncem živého televizního přenosu z Vídně a začátkem koncertu České filharmonie něco přes hodinu. A moderátor obou pořadů Jiří Vejvoda se mohl obrazně a plynule na jedné vlně přenést z Vídně do Prahy...
Program klasického koncertu na přelomu roku může být různý, nicméně opereta, valčíky a polky dynastie Straussů i dalších autorů jsou vždy sázkou na jistotu svou kombinací rozpustilosti, šarmu a poezie. Dojem z odpoledního koncertu byl sympatický díky energii a radosti, která se přenášela z pódia, i když orchestrální lehkost a ladnost, s níž tento svůj parádní repertoár hrají Vídeňští filharmonikové, chyběla.
Některé zvukově efektnější kusy, jako jsou Hlasy jara od Johanna Strausse či předehra k operetě Básník a sedlák od Franze von Suppého, zněly skoro až hřmotně.
Jediným krátkým vybočením z „vídeňské“ dramaturgie, dá-li se to vůbec považovat za vybočení, byla čtyřminutová melancholická melodie uvádějící závěrečnou scénu z opery Capriccio od německého jmenovce rakouských Straussů Richarda Strausse, v níž se hlavní hrdinka musí v měsíčním svitu zamyslet nad svými dvěma ctiteli, skladatelem a básníkem, jakož i nad sporem mezi hudbou a poezií.
V aranžmá Tomáše Illeho, který oproti originálu rozvinul part lesního rohu, se svým nezaměnitelně krásným, zpěvným tónem zaskvěl Radek Baborák.
Hlavní sólistkou večera nicméně byla v Německu usazená rodačka z Kyrgyzstánu Katharina Konradi, v současnosti sólistka Hamburské státní opery. Její menší, ale znělý, kultivovaně vedený sopránek se ve výběru árií od Johanna Strausse a Franze Lehára pěkně poslouchal, navíc party šarmantně a citlivě přednášela, ať už to byla služebná Adéla z Netopýra či „veselá vdova“ Hanna Glawari z díla Franze Lehára. V její Písni o Vilje si s pěvkyní zazpívali (ovšem jen „brumendo“) i hudebníci.
Jestliže do žádoucí orchestrální elegance přece jen něco chybělo, vtip zahrnutý do lehkonohé múzy účinkoval spolehlivě. A tak v žertovné polce Josefa Strausse Drbny skupinka dětí na varhanní empoře Rudolfina roztáčela řehtačky, v polce Na lovu od Johanna Strausse, jenž v ní předepsal i výstřel, se mezi hráči objevil „lovec“ s puškou (o pár hodin dřív ve Vídni se v téže skladbě „spokojili“ s imitací prásknutí v bicí sekci).
A v přídavku se pak k dirigentskému pultu dostavil perkusista s kovadlinou, aby se dostálo požadavkům polky Josefa Strausse Feuerfest (Ohnivzdorná), komponované na objednávku jisté společnosti vyrábějící ohnivzdorné sejfy...
Celkově vzato na úvod roku dobrá zábava, která neurazí. Tak ať už letos živou kulturu covid neumrtví.
