Axl Rose, vůdčí postava Guns N´ Roses | foto: Filter - Jana Kusalová

Nové album Guns N´ Roses je produktem Axlovy rozmařilosti

  • 27
Snad žádná recenze nového alba Guns N´ Roses Chinese Democracy nezačíná jinak; totiž připomenutím faktu, že se na něj čekalo patnáct let a patří k nejočekávanějším nahrávkám rockové historie.

Zda se očekávání vyplatilo, či nikoli, a zejména zda dlouhý pobyt ve studiu výsledku prospěl, či uškodil, už ale bude jablkem sváru mezi jednotlivými recenzenty, potažmo posluchači.

Jisté totiž je, že se Axl Rose, který z někdejší sestavy zůstal v kapele jediný, a chtělo by se říct, že Chinese Democracy je de facto jeho sólovým albem, prodávaným pouze na prověřenou značku, snažil využít času i patnácti milionů dolarů, které údajně porodní bolesti alba vydavatelství stály. Ta deska je drahá a její sound nelze nazvat jinak než obžerný.

Guns N´ Roses si na přelomu 80. a 90. let vybudovali pověst hodně ostré a hodně syrové kapely, její debut Appetite For Destruction z roku 1987 může dodnes posloužit jako dobrý příklad nekompromisního rock´n´rollového výrazu i přístupu k životu. Na (z komerčního hlediska) vrcholném dvojalbu Use Your Illusion už kapela dospěla v některých číslech k nažehlenějším - a o to úspěšnějším (viz obrovský hit November Rain) - polohám, pořád ale ještě uměla pěkně řízně zaburácet.

Guns N'Roses v PrazeJe celkem pochopitelné, že Axl Rose nemohl a snad ani nechtěl znít stejně jako před dvaceti lety. Z tohoto úhlu pohledu by vlastně měl posluchač kvitovat, že se zpěvák (a v tomto případě spolu s Ceramem Costanzem i producent, což je důležité) stylově posouvá či, chceme-li, vyvíjí. Tento vývoj je ovšem diskutabilní.

Neskočíme-li na špek občasnému ducání a šustění elektroniky, která je stejně málo podstatná jako to, že v řadě skladeb si přihřálo polívčičku až pět kytaristů, musíme uznat, že moderního na Chinese Democracy není vůbec nic. Je to vlastně popově upravený hardrock, jaký známe už ze 70. resp. 80. let třeba na jedné straně od britských Whitesnake, na druhé od jejich krajanů Queen.

Guns N'Roses v PrazeAni skladatelsky se tu nedějí žádné zázraky, většinou střední tempa se sice hromovládnými, ale povědomými riffy, a pár stadionových balad (přirozeně s klavírem), jak se od Axla dalo čekat. Jeho pověstný ječák zpočátku fascinuje, vlivem nadužívání ale po několika písních jako každý výrazný prostředek nudí.

Chinese Democracy samozřejmě není tragický omyl. Lze ocenit profesionalitu všech zúčastněných, jistěže zvukovou úroveň, ani písničky samy o sobě nejsou tak špatné, odmyslíme-li si nabubřelou aranžérskou bublinu, která je obestírá. České kapely mohou tváří v tvář tomuto produktu rozmařilosti jen děkovat Pánubohu za relativní chudobu českých vydavatelství.

Guns n´Roses: Chinese Democracy
Geffen/Universal, čas 71:25
Hodnocení MF DNES: 60 %