RECENZE: Neil Young z archivu vytáhl další raritu. Tentokrát je to perla

K sedmdesátinám, které oslavil 12. listopadu, si Neil Young připravil už jedenáctou položku série svých autorizovaných bootlegů. Tentokrát jde o dvojalbum sestřižené z koncertů turné 1987-88. A i když to zní nepravděpodobně, ukazuje Younga takového, jakého jsme neznali.

Neil Young | foto: Warner Music

neil Young And Bluesnote Café

Podíváme-li se na tvorbu Neila Younga v 80. letech, vidíme značnou stylovou rozháranost, kterou můžeme zčásti přičíst jeho přirozené potřebě experimentovat. Jak ve smyslu progresivistickém, tak osobním, totiž vyzkoušet si různé žánry. Popasovat se s nimi. Z první skupiny to jsou bezesporu dvě jeho ve své době (a mnohými posluchači dodnes) nepochopená a nepřijatá syntezátorová alba Trans a Landing on Water.

Z těch druhých, ve kterých si Neil Young „osahával“ různé styly v jejich co nejvěrnější podobě, je to album Old Ways, kde si vyzkoušel ryzí country a Everybody ́s Rockin ́, na němž se čelem postavil k rockabilly a doo wopu 50. let. V obou případech jej žánry trochu semlely, ba převálcovaly.

Album This Note’s for You z roku 1988, ke kterém jel turné záměrně po menších sálech, než na jaké byl zvyklý, a jehož sestřih je na novém archivním dvojalbu, patří taky do sféry experimentování s žánry.

Bluenote Café

90 %

Neil Young And Bluenote Café

Warner Music 2015

Young na tu desku napsal deset písniček v rhythmandbluesovém duchu a k jejich realizaci přizval kromě starých spolupracovníků (basista Rick Rosas, bubeník Chad Cromwell, Frank Poncho Sampedro z Crazy Horse, tentokrát nikoli s kytarou, nýbrž u kláves) také šestičlennou dechovou sekci. Což je jinak v jeho tvorbě unikum až do loňského nepříliš povedeného alba Storytone.

Sestava repertoáru na turné, jehož se zúčastnila stejná muzikantská sestava, kromě písní z tohoto studiového alba obsahuje také hned sedm dosud nevydaných Youngových písní plus některé známé z jiných řadovek. Kuriozitou je závěrečná Tonight’s The Night v bezmála dvacetiminutové verzi. Která ovšem jako jediná položka dvojalba je poněkud zbytná - na rozdíl od megalomansky natažených živých verzí Youngových písní s Crazy Horse se tady skutečně nic zvláštního neděje.

Neil Young

Zatímco studiová podoba Youngova rhythmandbluesového experimentu zní poněkud usedle a víceméně průměrně, živý projev kapely, jež si na turné říkala Neil Young And Bluenote Café, je prostě maso - jinak se to říct nedá. Nahrávky zdobí přímočará rytmika, výborné stylové aranže dechové sekce i sóla jejích jednotlivých členů. Jak z nejlepších desek memphiského R&B.

A kapitolou samou je pak Youngova kytara. Na převládající většině snímků hraje její majitel úplně jinak, než jak ho známe z jiných údobí kariéry. Nikde žádné vazby, žádný přehalený zvuk, naopak čistá vyšťavená elektrika, sólové štěky jak od Alberta Collinse nebo uvážlivé hraní s tónem a la Albert King. Kde k tomu ten Young přišel, nemůže si neříct ani ten, kdo Kanaďanovu tvorbu má dobře naposlouchanou.

Neil Young

Jestliže písničkářovým pokusům s country nebo rockabilly bylo možno vyčíst, že „styly převálcovaly Younga“, v tomto případě tomu z určitého úhlu pohledu je vlastně také tak. Nepočítáme-li slovní sdělení, v němž je to stále ten kritický protestsongster (viz skladba This Note’s For You proti muzikantům, kteří se prodávají velkým firmám za sponzorské příspěvky, což je mimochodem téma, které je dnes snad ještě živější než tehdy), Neil zde vlastně „odložil Youngův kabát“.

Ale co si navlékl? Naprosto přirozeně padnoucí a ležérní, ale stylově přesné sáčko (rhythmand)bluesmana, stojícího před stejně naladěnými kumpány. Tenhle experiment vyšel. A co je možná zdaleka nejzásadnější? Byl poslední z oněch osmdesátkových a Young se po něm vrátil do náručí svých, opravdu svých stylů. Ostatně, mistrovská díla Freedom, Ragged Glory a Harvest Moon už klepala na dveře.