Je těžké být skalním fandou Primal Scream. Skoro každou novou deskou totiž tahle zvláštní kapela zcela změní směr svého hudebního směřování. Vlastně každou svou deskou oslovili nové fanoušky a jen mentálně nejflexibilnější jsou schopni s nadšením přijímat vše, co jim Primals předhodí.
Letošní deska Riot City Blues pravděpodobně nadchne všechny, kdo si z diskografie Primal Scream nejvíce cení alba Give Out But Don't Give Up. Nicméně si troufám tvrdit, že takových bude ale mezi fanoušky Primal Scream minimum.
Give Out But Don't Give Up z roku 1994 přišlo hned po jedné z největších desek devadesátých let, Screamadelica. Místo psychedelií nadýchaného indie blouznění nabídlo těžkotonážní a dýchavičný rock. Tah, jehož jediným pozitivnějším rysem bylo to, že se kapela zkusila vydat po slavném albu zcela nečekaným směrem.
Album Give Out But Don't Give Up po zásluze propadlo a Primals byli omilostněni až v roce 1997, to když vydali svou druhou nejlepší desku, Vanishing Point. Neurotický, na první poslech těžko zkousnutelný psychedelický triphop smíchaný s rozvazbenými kytarami, valivým dubem a elektronickým punkem z nich brzy udělal jednu z nejsledovanějších, nejinvenčnějších a nejeklektičtějších britských kapel.
Primals pak na každé další desce znovu a znovu dokazovali, že jde znít jako Beatles, Krafterk, Can a Stone Roses dohromady a přitom ještě neztrácet vlastní styl, naopak, dál ho rozvíjet.
Variace na rock´n´roll v elektronickém podání zkoušeli na dalších dvou deskách. Nejdříve to byla agresivní elektronikou a anarchistickou rétorikou prolezlá deska XTRMNTR, pak o něco mimóznější a rozostřenější Evil Heat z roku 2002. Už na této desce se dalo tušit, že Bobby Gillespie a jeho parta pomalu ztrácejí vizi a směr.
Nová deska jejich bezradnost jen potvrzuje. Riot City Blues zní jako David Bowie na začátku sedmdesátých let, to v lepším případě. Většina desky se ale jen bezmocně motá v několika kolovrátkových rock´n´rollových klišé, mizerných textech ("there's no sun in the sky, no love in my life/ Since I lost my baby, all I do is cry") a úpornou snahou znít vesele a rozjetě. Je to spíš smutné, než strhující. Prázdná rutina, která nejenže nepřekvapí, ale ani nestrhne.
Je věčná škoda slyšet od tak živé a zajímavé kapely, jako jsou Primal Scream, tak nudné, mrtvé a unylé album, jehož unylost ještě podtrhuje to, že se tváří bezprostředně a rozjetě.
Nejlepší moment, skladba Little Death, která víc než k mrtvým rockovým dinosaurům odkazuje k elektronicko-kytarovému psycho-oparu, jak jej před před deseti lety definovali, jen těžko smázne rozpačitý dojem z alba, na kterém britská kritika až na výjimky nenechala nitku suchou.
Vzhledem k tomu, že Primal Scream dosud vždy spíše určovali trendy (Screamadelica, Vanishing Point) nebo aspoň stáli zcela mimo veškeré proudy (XTRMNTR, Evil Heat), jen těžko jim lze předhazovat, že návratem ke špinavému rock´n´rollovému drivu snaží něco vytřískat na současné britské kytarové mánii. Ta už beztak pomalu vyčerpána sama sebou hledá stín, kde v klidu zdechne.
A co víc: na takovéhle kousky jsou tihle zvukoví elitáři příliš odtažití, nikdy si nechtěli umazat showbzynysem ruce a na stará kolena nemají závody s mladíčky jako Arctic Monkeys zapotřebí.
Jenže když už u takového srovnání jsme, pokud chcete slyšet současnou retro verzi pořádně rozjetého garážového rock´n´rollu, sáhněte raději právě po Arctic Monkeys, mají všechno, co Primals chybí - vtip, zápal, nadhled a dravost.
PRIMAL SCREAM - Riot City Blues
Sony BMG, délka 48:19
Nej skladby: Little Death, Suicide Sally & Johny Guitar, When The Bombs Drops
Hodnocení iDNES: 
