Hlavní roli v muzikálu složeném z hitů skupiny Olympic vnímá Milan Peroutka jako velkou čest. Vždyť v této kapele bubnoval jeho zesnulý tatínek a také frontman Petr Janda je jeho velkým vzorem. „Kéž bych v sobě měl také tolik entuziasmu, inspirace a vůle po 60 letech kariéry jako má on,“ zdůrazňuje mladý muzikant, který má svou vlastní kapelu Perutě, ale s mikrofonem si rozumí i jako moderátor.
V blízké době vás čekají dvě velké události – oslavíte Kristova léta a vyrazíte na turné k vašemu novému albu Abrakadabra. To jste vlastně nadělil dárek sám sobě, že?
Je sranda, že doposud se mě na má blížící Kristova léta nikdo neptal a dnes už jste druhá, kdo mi tuto otázku pokládá. Takže je jasné, že mě to čeká a musím si zvykat, že se mě na to lidi začnou ptát. Nemám rád lichá čísla, ale beru to z té lepší stránky – v součtu je to šestka a já šestky miluju.
No a touhle bilancí to končí, čas neřeším, protože to si člověk jen zavaří hlavu, tiká pro nás všechny stejně, nejdůležitější je trávit ho ve spokojenosti. Jsem spokojený jak v práci, tak v osobním životě. To cédéčko, na které se ptáte, jsem si nadělil už před třiatřicítkou, ale nyní spolu s kapelou i menší turné. Naší první zastávkou bude Brno, a to 25. února v Kabinetu Múz. Tímto bych chtěl všechny srdečně pozvat na jakýkoliv z našich koncertů, ať se mnou můžete ta Kristova léta náležitě oslavit!
Na té desce s vámi zpívá i skupina No Name, proč padla volba právě na ně?
Napsal jsem ještě několika lidem z branže, u kterých jsem si říkal, že mě profesně respektují, mají mě rádi a já je. To se týkalo i Zoliho, který hraje v No Name. No a slovo dalo slovo, sešli jsme se i u něj na chatě v Nýrsku a složili jsme song Můj svět. Kluky z této skupiny mám rád profesně i lidsky.
Vy sám přitom máte vlastní skupinu s názvem Perutě. Kdy vznikla? Fungujeme spolu už deset let. To si tehdy Milan Peroutka řekl, že by chtěl kapelu, a sezval domů do obýváku různé kamarády. Ale nedá se říct, že to by byl už ten profesionální začátek. Říkám v legraci, že na začátku jsme začali hrát ploužák a skončili jsme diskotékou, protože bubenice měla problém udržet rytmus. Pak třeba basák řekl, že nechce hrát před lidmi, takže to bylo opět neslučitelné s mými vizemi.
Proto náš první song s videoklipem vznikl až tři roky nato, v roce 2015, a první cédéčko přišlo až před třemi lety. Takže si dáváme na čas a teď je naším cílem to pořádně rozperutit! Ale pozor – já zpíval už před kapelou Perutě, někdy v 15 letech jsem dostal i svůj první honorář. Teda tehdy jím byl kredit, kdy mi za 400 korun dobili telefon. Když jsem vystoupil dvakrát, tak jsem měl už 800 korun, a to už jsem se mohl rozšoupnout v tom esemeskování a mohl jsem mezi slovy dělat i mezery. Byla to ohromná brigáda, ale já bych to bral i bez toho kreditu. Cítil jsem, že mě to moc baví, jen jsem dost bojoval s trémou. A věděl jsem, že nad ní zvítězím jen zkušenostmi.
Pocházíte z umělecké rodiny, tatínek – jmenovec Milan Peroutka – byl bubeníkem u Olympiku. Co říkáte na frontmana této kapely Petra Jandu, který právě slaví 60 let na scéně a 80 let svého života? Dovedete si představit, že budete hrát podobně dlouho?
Je to obdivuhodné, téměř nepředstavitelné. Dáno je to i tou dobou a také tím, že on je prostě dobrej lídr. Olympic měl za svoji éru spoustu podob – ale je úžasné, že Petr stále tvoří dál. A já měl tu čest, že jsem nazkoušel muzikál složený z hitů právě Olympiku – Okno mé lásky. Petr se na něj přišel podívat a myslím, že byl šťastnej, že něco takového vzniklo. A jestli si já dovedu představit sám sebe po 60 letech kariéry? Kéž bych v sobě měl také tolik entuziasmu, inspirace a vůle.
Zmínil jste muzikál Okno mé lásky. Cesta k účinkování v něm byla trošku klikatá, že?
O tuto roli jsem hodně stál už prostě kvůli Olympiku a tátovi. Mám v něm hlavní náročnou roli a musím říct, že mě to baví mít hlavní role. Ale ano, nezískal jsem ji hned a na stříbrném podnose, jak by mi to možná někdo mohl vpálit. Myslím, že vyšly nejrůznější články o tom, že budu, nebudu, a nakonec to ke mně přece jen přišlo. Baví mě i to, že je to trochu jiný mladistvý muzikál, ke kterému tvořil aranže Marcus Tran a udělal je prostě skvěle.
A dalším z teď populárních muzikálů, kde hrajete, je Biograf láska…
A vidíte, tam nemám hlavní roli! Ono to teď vypadá, že příležitosti měřím jen tím, co tam mám za roli, ale tak to není.
Však ano, říká se přeci, že: „Kdo chce málo, nedostane nic, kdo chce hodně, dostane aspoň to málo…“ Neřídíte se právě tímto pořekadlem? Pak se také říká, že „Není malých rolí, je jen malých herců“, že tedy je každá role důležitá. V Biografu láska hraji barmana v ženském kolektivu. Je to muzikál spíš o ženských, ale pozor, neříkám tím, že to je jen pro ženský! Je o partě kamarádek, které řeší různé vztahy, a já to tam glosuji v kavárně, kde se schází. A nakonec do toho spadnu také. Připadá mi to něco podobného jako Sex ve městě, tedy tak si ho představuji, i když jsem ho nikdy neviděl. Muzikál se každopádně povedl, písničky Hanky Zagorové mají silný náboj.
Kromě muzikálů ale také hrajete v činohře…
Třeba britská komedie „Už tě mám dost“ mě moc baví, zvlášť když slyším bavit se publikum. A od února budu zkoušet v Divadle Broadway novou hru s brněnským režisérem panem Morávkem. A je legrační, jak to přijala moje maminka. Ta totiž vystudovala divadelní vědu a Vladimír Morávek je pro ni legenda, takže z toho, že budu hrát pod jeho taktovkou, má velkou radost.
To je podobné jak maminka Ondřeje Sokola, která zase pronesla, že „kluk se poved“, když zjistila, že bude zkoušet s Bolkem Polívkou – její ikonou…
Maminka to posvětila, je to autorská hra Lukáše Pavláska a děláme ji jen ve čtyřech. A ještě v ní se mnou hraje Veronika Žilková a Tomáš Matonoha, který je také Brňák. Tak je to vlastně napůl brněnská hra.
Pro mě jste se stal známým účinkováním v show Tvoje tvář má známý hlas, vracíte se k ní ve svých vzpomínkách?
Teď jsem zrovna vystupoval v ženské věznici a ženské tam Tvář sledovaly! A pan dozorce mi říkal, že si dodnes pouští na YouTube ta naše čísla, a já se tomu smál, že už to bude sedm let od doby, co jsem tam byl. Letí to, tehdy to pro lidi bylo nevídané a neokoukané, drželi mi palce a mně to připadalo neskutečné. Vlastně to tak vnímám dodnes. V době, kdy jsem dostal nabídku do Tváře, jsem ještě studoval ve škole, tak jsem nevěděl, zda mám větší nervy ze školy, nebo z Tváře.
A jak jste dopadl ve škole?
No jsem Ing.! Inženýr Milan Peroutka.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Tak gratuluji! A udržujete s některými z kolegů z Tváře kontakty?
Ano, máme pořád skupinu na WhatsAppu, kterou jsme si kdysi založili – osm soutěžících. A samozřejmě se potkáváme během práce a natáčení. Například Martin Dejdar mi hraje taťku v jednom představení, Aleš Háma teď většinu věcí dělá s Ondrou Sokolem, Martha Issová s Táňou Vilhelmovou točí hezký filmy, s Adélou Gondíkovou se vídáme na různých show a Markéta Konvičková s Ondrou Rumlem založili rodinky. Víme o sobě všichni a to, že jsme byli na tomhle táboře, jak jsme tomu říkali, nám nikdo nikdy nevezme.
Občas si také vy odskočíte moderovat nějakou akci…
A vlastně jsem to ani moc neplánoval. Při první návštěvě televize Óčko, když jsem jel představit první klip, jsem měl nervy, že nebudu mít v přímém přenosu co povídat. No a po vysílání mě pozvali na kamerové zkoušky na moderování. A vlastně podobné to bylo ve Snídani s Novou. Mluvené slovo mi nevadí, dělám i různé společenské akce a plesy. Nedávno jsem dobře vydražil v Aši dorty na charitativní účely, tak byli s mým výkonem velmi spokojení. Užívám si to, že je moje práce různorodá, to mě na ní opravdu baví.
Máte rád výzvy?
Celé moje povolání je jedna velká výzva. Prakticky neustále někoho o něčem přesvědčujete a dokazujete a to nemluvím jen o hereckých akcích. Mám rád výzvy, mám rád adrenalin, vzrušení, baví mě, když je v té mé práci spoustu proměnných, když není konstantní. Ovšem když do toho dám srdce a nadchnu se, a pak to neklapne, tak mě to mrzí. Asi bude něco pravdy na tom, že hodně věcí vyjde, když na tom člověk tolik nelpí. Já si říkám, že všechno je tak, jak má být. A je pravda, že když mi občas něco neklapne, tak to na to alibisticky hodím. Učím se zkrátka věci nelámat přes koleno.
Na začátku jsme zmínili vašeho tatínka, ale co zbytek vaší rodiny?
Mám skvělou maminku, a vždy se proto řídím heslem, že maminka a režisér mají vždycky pravdu. Udržujeme skvělé vztahy a teď se mi zdá, že se nám ty role trošku otáčí. Ne, že bych mamku vodil za ručičku nyní já, ale snažím se ji více osmělovat, už se mnou absolvovala několik natáčení. Mamka totiž píše knížky a má s nimi úspěch, dostala za ně různé ocenění.
Jinak mám ještě dva sourozence. Ségra dělala na Nově grafičku, před nedávnem odešla a je na volné noze, no a můj brácha pracuje v nahrávacím studiu a zároveň hraje v kapele s Kubou Děkanem. Je skvělej klavírista. Jsem moc rád za svoji rodinu a každé Vánoce, když se všichni společně sejdeme si říkám, že jsem šťastnej, že to tak je. A moc si přeju, aby nám to takhle ještě dlouho vydrželo.
