Jiří Macháček přiznává: „Nechtěli jsme pokračovat v kanonádě, kterou nám předtím nadiktoval vydavatel. Rozhodli jsme se, že vydání další desky budeme oddalovat, jak jen to půjde.“
Co myslíte tím oddalováním?
Macháček: Hlavně že jsme my dva jako autoři nechtěli pustit ven nic, s čím bychom nebyli na sto procent spokojení. Říkal jsem si: máme vydat dvanáct písniček, ideální by bylo udělat jednu za rok, tak to je dvanáct let. Do toho se nám narodily děti, staly se další věci, takže tempo, které jsme nakonec nasadili, bylo oproti předpokladům závratné. Jsme dva roky před plánem.
Polák: Datum vydání jsme si stanovili před rokem a dodělali asi pět písniček, které nám chyběly.
Jak vypadá autorská dílna MIG 21?
Macháček: Je pohyblivá, nemáme jedno místo, kam bychom chodili do práce. Tomáš má vlastní studio, já mám své vlastní na hausbótu. Ale většinou si prostě nakrákáme nápady do telefonu a Tomáš tomu dává tvar.
Polák: Vytvořím hudbu, do které něco nazpívám svahilštinou. Čeština je krásný, ale problematický jazyk, v písničkách těžko zní a pojí se s nimi. Proto se i v té svahilštině snažím, aby tam byla všechna k, d, s, r a podobně, aby to ta melodie unesla. Jirka se pak snaží ty moje bláboly dekódovat.
Můžete dát příklad?
Macháček: Třeba písnička Kalhotky si sundej měla v demoverzi anglické zvolání „all is easy when it‘s Sunday“. Říkal jsem si: no jo, „zvolna kalhotky si sundej“, to nezní špatně. Ale čím já odůvodním, aby to neznělo hulvátsky? Dospěl jsem k tomu, že je to férová výzva chlapa, který touží po ženě. Musí se přiznat, že ta touha je silnější než on. A nakonec jsem si uvědomil, že to byl bůh Zeus, který se převlíkal za různé přírodní jevy a takto vnikal do komůrek milovaných žen, kde si prostě nemohl pomoci. Už na základce jsem si vždycky říkal, ten Zeus, to byl machr!
Mig 21 nedělají revoluce, pořád chtějí bavitPřečtěte si recenzi nové desky.   Mig 21 na vyšívaném obalu desky Album vypadají jako kluci z Cesty do pravěku. |
Jak rychle vůbec vznikaly texty?
Macháček: Nejrychleji na písničku V tropické zahradě, ten byl hotový asi za dvacet minut. Skutečně jsem zrovna ležel v síti v tropické zahradě a díval se na hladinu moře, ve kterém se odráželo slunce. Nade mnou byl trs zrajících banánů ukončený červeným květem, z něhož padaly těžké červené listy. Ten okamžik byl tak silný, že jsem si vzal ukulele a začal něco hrát. Přišla za mnou dcerka a ptala se, co to dělám. Říkal jsem jí: Pracuju, miláčku. Můžeme spolu. Pak jsem přijel a můj kudrnatý kolega z té plytké melodie udělal krásnou písničku.
A co se naopak nejvíc táhlo?
Macháček: Písnička Diskobůh, která vypráví o dýdžejovi, který je stará smažka schopná hrát jen po ráně elektrickým proudem. Text jsem rozeslal předminulé léto. Pak jsme ji hráli, ale pořád jsem s tím nebyl spokojený. Říkal jsem si, že to nechám na konec, pak že to budeme textovat všichni.
Polák: Pak jsme se sešli u Jirky na hausbótu. Kluci říkali nápady a něco z nich tam zůstalo.
Macháček: Je zajímavé, že až na téhle desce jsem dospěl k tomu, že člověk musí mít nejdřív napsaný refrén a teprv potom k němu vymýšlet to ostatní. Refrén zkrátka má být ta nejpevnější věc.
