Kytarista a zpěvák Mark Knopfler, který vystoupil v úterý a ve středu v pražském Kongresovém centru - Paláci kultury, postavil dva zcela totožné koncerty na pilířích z písní své mateřské skupiny Dire Straits. V porovnání s nimi neměly skladby z nového alba Golden Heart, jež natočil pod svým jménem, takovou razanci jako roztleskávačka Walk Of Life, patnáctiminutová kompozice Telegraph Road, poklona pouličním muzikantům Sultans Of Swing nebo píseň o lásce Romeo And Juliet. Všechny čerstvé písně včetně úvodní balady Darling Pretty, citovky Rüdiger, rockůvek Imelda, Cannibals či milostné Golden Heart ovšem dokonale vyztužila Knopflerova zpěvná kytara a kompoziční mistrovství. Před tuzemské publikum, které ho na domácí půdě vidělo vůbec poprvé a jež zaplnilo Kongresový sál i v konkurenci s fotbalovými přenosy až k horním balkónům, nastoupil Knopfler s pětičlennou kapelou. Její zvuk byl úspornější než někdejší sound Dire Straits (ti také měli na rozdíl od současné skupiny saxofon) a byl víc svázán s rockcountryovými kořeny Knopflerovy oblíbené hudby. Neznamená to, že by se Knopfler vzdal klávesového sentimentu; v zamlženě přeslazených mezihrách, které od sebe oddělovaly jednotlivé skladby, Knopfler "cukroval" až příliš. Ale nic dalšího už jeho charisma ohrozit nemohlo. Zatímco napůl zpíval nebo hovořil, jeho kytara krátkými vyhrávkami vytyčovala prostor pro táhlé kompozice, aby se posléze posluchače ujala a vedla ho hudební krajinou jako dobrý průvodce. Knopflerova hra připomínala cestu za sluncem; cestu rytmicky rychlou či táhlou, klikatou, se spoustou melancholických, smutných odboček a zastávek. Nikdy však neztratila smysl a směr. Ani ty nejdelší kompozice (jako Telegraph Road) nepostrádaly vnitřní dramatičnost: Knopfler je vystavěl od pomalých úvodních partů klavíru a kytary k dramaticky vzdutým náladovým vlnám, na jejichž hřbetech rytmicky tančila jeho kytara a které z rokenrolových vrcholů klesaly do folkového ticha. Zatímco jiní potřebují k vyjádření svých emocí rychlost a ryk, Knopfler pracoval spíše s odmlkami a přesně cílenými tóny. To už je skutečné mistrovství - a pozorně usazené publikum, z nějž vystřelovaly sólové výkřiky rozkoše, to dobře vědělo. Dvě a tři čtvrtě hodiny zněl hlas Knopflerovy kytary: příjemný, zpěvný, ale nikoliv jásavý. Hlas, jenž předává vyrovnanost a jistotu. Stárnoucí pán stál na pódiu obklopen svojí kapelou; jen hrál a zpíval. Nic nového neobjevil, ale zatraceně moc toho uměl.
 Mark Knopfler zahrál v Praze ve výtečné formě, posluchače však ničím novým nepřekvapil. |
 V Praze se Marku Knopflerovi líbilo. Po koncertě se dokonce nechal slyšet, že to bylo jeho nejlepší vystoupení. |
 Jedno z nejdivočejších gest Marka Knopflera v Praze. |
 Spokojený Mark Knopfler. Má být proč. Koncert v Praze se povedl. |
