Kdo se pozastaví nad zdánlivě neorganickým slůvkem "new" a slovní spojení Crystal Silence se mu zdá povědomé, je na správné stopě: oba pánové pod tímto názvem natočili a u mnichovského labelu ECM vydali album před dlouhými pětatřiceti lety, v roce 1972.
Aktuální kolekce je tedy svým způsobem jakousi "revizí". Revizí nejen onoho klasického alba, ale také dlouholeté příležitostné spolupráce obou hudebníků na několika turné, která od té doby absolvovali.
Není tedy náhoda, že oba disky, vrchovatě napěchované hudbou té nejvyšší kvality, byly nahrány živě: první v australském Sydney, druhý až na jedinou výjimku z Kanárských ostrovů vznikl v norském Molde.
Zásadní rozdíl je v obsazení: zatímco norský a "kanárský" koncert byl odehrán čistě v duu, na australském se podílela Sydneyská filharmonie pod vedením Jonathana Stockhammera, orchestrální aranžmá napsal Tim Garland.
Nahrávky "prostého" dua o dokonalé kooperaci Corey a Burtona vypovídají jaksi prvoplánověji, kupříkladu pianistovy slavné skladby Alegria a Señor Mouse ve své rytmické skoro až překotnosti nejen nabízejí úchvatný pohled na hráčské mistrovství jednoho každého hudebníka, ale také na jejich schopnost si jako při ping pongu přehazovat vedení sólového partu, podehrávaného druhým členem dvojice.
Slavný Gershwinův standard I Love You Porgy je zase "krystalickou" ukázkou umění balady, ve které zvláště Gary Burton mění svůj nástroj téměř v živý organismus.
Oba disky se obsahově shodují v jediné skladbě, dalším Coreově "hitu" La Fiesta. Každá z verzí ovšem nabízí radikálně odlišný pohled na původní materii (původní verzi ostatně Corea nahrál – stejně jako velkou část přítomných skladeb – v jazzrockovém "posazu" skupiny Return To Forever či jejích derivátů) a prezentuje tak faktickou nekonečnost možností "recyklace" hudebních témat v soudobém jazzu.
Nahrávky se symfonickým tělesem fascinují nejen bezešvým vplynutím obou protagonistů do celkového rámce, ale také schopností (a ochotou) filharmoniků se skutečně, zcela "nekrovkařsky" odvázat. Který český stálý orchestr by byl něčeho takového schopen?
Orchestr dodává hudbě dua jakýsi třetí rozměr, velkou šíři, často až romantickou – aranžmá výtečně podporuje dynamiku, a přestože by v mohutných orchestrálních vstupech mohlo hrozit "utopení" Corey a Burtona, nikdy se tak nestane.
Ona svrchu naznačená "revize" staré spolupráce tedy dopadla podle očekávání. Oba protagonisté potvrdili výjimečné vzájemné naladění, svou uměleckou zralost a praktickou neomylnost snad skutečně ve všem, na co sáhnou. Což je u geniálních hudebníků prostě normální...
Chick Corea & Gary Burton: The New Crystal Silence
Vyd. Concord/Universal, 60:59 + 61:58
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
