Asi leckoho napadlo, kdo obsadí pomyslný trůn po smrti Michaela Jacksona. nominace se však ukazuje mnohem těžší, než by se mohlo na první pohled zdát. Královský trůn byl totiž na piedestal postaven ve zcela jiné době a kulturní situaci, než je dnešní.
Na to, abychom se dopátrali důvodů, proč uprázdněný trůn těžko někdo obsadí, se musíme vydat relativně daleko do historie. A to i s tím rizikem, že na omezené ploše této úvahy nemůžeme být vyčerpávající. Jedná se totiž spíš o téma na knihu.
Autenticita i švindly
Až do konce 60. let byl v populární hudbě alfou a omegou její tvůrce a interpret, často v jedné osobě. Stal-li se skutečnou autentickou hvězdou, bylo to v drtivé většině případů skutečně jen díky tvorbě, díky hudbě, díky kvalitě písní či instrumentálnímu umu - platilo to pro všechny přísně oddělené žánry.
Kvalita se tehdy kryla s kvantitou: nejvíce nahrávek, zejména ve zlaté éře popmusic ve 2. polovině 60. let, prodávali opravdu ti nejkvalitnější, ti, jejichž hudba v mnoha případech přežila dodnes.
V následující dekádě se pop music stala mnohem více záležitostí produkčních týmů. Ne že by se autor a interpret zcela vytratil, píseň či album byla ale mnohem kolektivnějším dílem, stejně jako všechno ostatní, co se toho kterého umělce týkalo, včetně zdůrazněného podílu reklamy.
Zde je na místě připomenout, že uvažujeme v kontextu mainstreamu, nikoli vyhraněných a pro toto desetiletí typických žánrů typu art rocku, hard rocku či punku - byť i sem se obecný trend odrazil (stačí si připomenout "rock´n´rollový švindl" Malcolma McLarena a Sex Pistols).
Úspěch v líné době
Osmdesátá léta dotáhla tento trend ještě mnohem dále. A Michael Jackson byl tou personou, která jednoznačně jela v čele pelotonu. Image, vizuální prezentace, související se zrodem fenoménu videoklipu a hudební televize MTV, působení v charitativní oblasti a zřejmě i otevřené námluvy s bulvárem se staly běžnou, ba co víc, přímo nepostradatelnou součástí úspěchu každé popové hvězdy.
Michael Jackson byl nejen v řadě těchto nových součástí mohutnícího showbyznysu první, ale také nejlepší, dokázal mnohé z výše řečeného ve své době dotáhnout nejdále a jeho vliv v některých oborech vlastně přetrvává dodnes. Podařilo se mu dokonale sladit - za nepřehlédnutelného podílu šťastné ruky při výběru spolupracovníků - "diktát doby" se stoprocentní profesionalitou a bytostným muzikantstvím.
A právě to je důvod, proč byl usazen na popový trůn. Každému z potenciálních konkurentů z jeho generace něco chybělo, alespoň v jedné složce zaostával. Přestože mu někteří dýchali na záda hodně zblízka, Jacksonovi do ruky hrálo bezesporu i to, že na své slávě začal pracovat už v době, kdy jeho konkurenti neměli na pískovišti o své budoucí profesi potuchy. Michael žádné pískoviště nikdy nepoznal. Zato od raného dětství dobře věděl, jak vypadá nahrávací studio a jak zpívat do mikrofonu.
Výhodou, hrající Jacksonovi do karet v 80. letech bylo - zvlášť při pohledu z dnešní perspektivy - také to, že přestože vývoj technologií, ale i hudby jako takové nabíral třeskuté tempo, proti dnešku šlo o dobu relativně "línou". Každé významné album stačili posluchači pořádně vstřebat, než přišlo další s podobným potenciálem, každý hit a hlavně klip se stačil pořádně vrýt do mysli posluchače a diváka. Pokud už se někomu podařilo dostat na vrchol, měl šanci na něm setrvat relativně dlouho, než se okoukal.
Než zimní, to radši žádný král
A tak docházíme k meritu věci: hledání nového "Krále popu". Proti tomu, abychom mohli jednoznačně říci, kdo (a zda vůbec někdo) bude Jacksonovým nástupcem, stojí příliš mnoho překážek. Populární hudba dnes není poslouchána, je konzumována. Rychlá spotřeba si žádá novou a novou "potravu", kdo o sobě rok nedá vědět novým hitem, videem nebo aspoň skandálem, jako by nebyl. A na "Zimní krále" není nikdo zvědavý.
Až na pár výjimek v mainstreamu chybějí komplexní osobnosti, které by se staly nejen přesvědčivými "tvářemi" svých písniček, ale také jejich opravdovými tvůrci nebo aspoň těmi, kdo mají vše od napsání přes aranžmá, produkci, nahrání až po vizualizaci pevně v rukou. Tedy všechno to, co by tvořilo ucelený obraz nejen o mnohočetných tvůrčích a zejména obchodních týmech, ale také o jejich zaměstnavatelích, tedy oněch potenciálních nových "Králích popu".
Přestože tak na první pohled silně "marťansky" působící Michael Jackson nevypadal, od doby, kdy se postavil na vlastní nohy, přestal být nesvéprávnou hříčkou v rukou jiných (jako tomu bylo s jeho otcem v době The Jackson 5). Stal se - přes tělesnou konstituci střízlíka - silnou uměleckou osobností, která si, pravda, nadnesený titul "Krále popu" vydobyla vlastním talentem a tvrdou prací.
