Habera & Team 2019 Tour: (9. června) 100 %
Absolutní hodnocení si od Václava Hnátka odnesl Palo Habera a jeho kapela Team. Podle jeho recenze odvedli koncert bez výhrad. „Kapela hrála výtečně, těžko vypichovat jednotlivé instrumentální výkony, každý sloužil ku prospěchu výsledku. Za zmínku ovšem stojí mladý kytarista Matěj Morávek, známý například i od Vlasty Redla. Ten se k Teamu přidává jen na koncerty a konkrétně na tomto turné dostává jedno sólo a jinak poctivě a pokorně odehrává i původně frontmanovy kytarové party,“ psal Václav Hnátek v recenzi.
„Není možná nejlepší nápad navštívit jeden večer show Kabátu a druhý Teamu. Jednak se člověk strašně vyřve, protože vyřvávání refrénů jde těžko odolat. A jednak má možnost přímo srovnávat.
Takovou atmosféru, jakou se podařilo vyvolat Haberovi, Kabát v sobotu v Ostravě prostě neměl. Ale zpěvák Teamu si to prací s publikem tvrdě odmakal. Mimochodem celý koncert absolvoval s vyndaným jedním odposlechovým sluchátkem, což značí jediné – mohl být s posluchači v ještě přímějším kontaktu,“ dodal ještě.
Možná nejočekávanější česká koncertní premiéra roku. Britské klasiky nezávislého rocku New Order jsme tu pořád ještě neviděli a jeden čas to už vypadalo, že se čeští fanoušci vůbec nedočkají. To když se nad samotnou existencí kapely stahovaly mraky. Barney Sumner a spol. naštěstí všechny krize ustáli a přijeli do Prahy ve skvělé formě. Žádné podbízení se, nakrucování, prostě jen hudba. Poctivá, okouzlující, svěží.
Stejně vzrušující, jako když jste ji slyšeli poprvé. Perfektně odehraná. O Barneyho občasných hlasových indispozicích se všeobecně ví, jsou koncerty, které odzpívá velmi problematicky, ale v Praze byl ve skvělé formě. Všechno do sebe zkrátka zapadlo. Když v prvním přídavku Decades z alba Closer od Joy Division kapela pomocí projekce vkusně připomněla památku Iana Curtise, draly se do očí slzy.
A když na závěr zazněla Love Will Tear Us Apart, bylo jasné, že právě končí něco jedinečného, neopakovatelného. Bylo to poprvé, bylo to možná naposled a bylo to krásné.
Mark Knopfler: Down The Road Wherever (26. června) 90 %
Bronz náleží bývalému zpěvákovi a kytaristovi kapely Dire Straits, který i na sólové dráze funguje v oslnivém lesku. Alespoň podle mínění recenze Václava Hnátka, který Knopflerovou pražskou zastávku ocenil devadesáti procenty.
„Knopflerova kapela jako by dokázala zahrát snad cokoliv. Takže halou zněly skladby až countryové, ozvuky skotské lidovky, kde chyběly snad jen dudy, nebo v případě skladby Postcards from Paraguay latinskoamerické rytmy. I tato žánrová pestrost vedla k tomu, že během dvouhodinové show nepřišla chvíle nudy.“
Knopfler kromě sólových písní sáhl i do repertoáru Dire Straits, zahrál i dvě skladby z loňskéhého alba Down The Road Wherever.
„Knopflerův koncert svým pojetím připomínal spíš trochu přifouknutý klub než vystoupení v hokejové hale, a to i překvapivě vyladěným zvukem, který neméně překvapivě zněl dobře i pod střechou arény. Každá podobná událost je velký zážitek,“ shrnul Václav Hnátek.
Die Krupps: Vision 2020 Vision (10. prosince) 85 %
Němečtí elektro-industrialisté Die Krupps se do Česka vrátili zhruba po roce, s nový albem, a potvrdili, že jsou skutečně ve znamenité formě. Narvaný klub Futurum při jejich excelentním setu explodoval hned několikrát, největší inferno ale rozpoutala píseň Robo Sapien.
Tvrdý, čistý a nemilosrdný zvuk se zařezával až do mozku a z nebohých tělesných schránek dělal tančící roboty. Dokonale zvládnutá manipulace, přitom nešlo o nijak negativní energii, ale vrcholně očistnou. Po trochu vlažnějším začátku se začaly šrouby utahovat a finále přitlouklo k podlaze už úplně každého.
„Nechceme tady žádné násilí,“ prohlásil hned zkraje Jürgen Engler a o několik okamžiků později se jasně vymezil proti všem nacistickým a podobným extrémistickým tendencím. Aplaudovalo mu souhlasně celé Futurum. Mluvil v tu chvíli za ně.
Vivaldianno Reloaded (1. května) 80 %
„Nová podoba multimediální hudební show Vivaldianno Reloaded je vizuálně velkolepá a pompézní. To neznamená, že by zapomínala na muziku. Naopak. Dvě hodiny barokní hudby v moderním hávu návštěvníky vtáhnou do minulosti a nepřipouští nudu ani na okamžik,“ soudil Václav Hnátek v recenzi na novou podobu multimedálního projektu Michala Dvořáka z kapely Lucie.
Nadšen byl z průvodního slova Pierce Brosnana, hudby, ale i vizuální stránky věci. „Protože jestliže u mnoha vystoupení působí výprava jen jako nevypsaná soutěž o to, komu to bude blikat víc a rychleji, tady byla většina obrazového doprovodu naprosto účelná a dojem z večera by bez ní byl poloviční,“ soudil v recenzi.
Dodal ještě, že projekt je cenný také v tom, že jednak přibližuje životní příběh Antonia Vivadia lidem, kteří by sami od sebe do Rudolfina nezašli, jednak pomáhá šířit dobré jméno české hudby ve světě. „Ta zhruba dvouhodinová show prostě nepřipouští nudu ani když rockerovi a neznabohovi vypráví příběh kněze pomocí jeho barokní hudby,“ mínil Václav Hnátek.
Machine Gun Kelly: Hotel Diablo World Tour (9. září) 50 %
Kopytem sem, kopytem tam. Na jedné straně to bylo hudebně zcela průměrné až podprůměrné, na straně druhé ohromná legrace. Záchvaty smíchu vzbuzoval už set předskakujícího Marpa a jeho TroubleGangu, ale i Machine Gun Kelly předvedl spíš takovou úsměvnou hru na hip hop. Měl sice propracovanou scénu, koncert proložil předělávkami Wonderwall od Oasis a Shout At The Devil od Mötley Crüe (v životopisném filmu o nich hrál bubeníka Tommyho Lee), ale hudebně to byl závan devadesátkového nu-metalu a plačtivých refrénů.
Zkrátka něco, co osloví indiferentní masu posluchačů, kterým jde hlavně o to, aby byli stylově oháknutí a nafotili si na akci co nejvíc selfíček, které vzápětí postnou na „instáč“. Jinak celkem zapomenutelný koncert.
Ariana Grande: Sweetener World Tour (4. září) 45 %
Ariana Grande během vystoupení na iHeartRadio Music Festival v Las Vegas (24. září 2016).
Chlad, strnulost a ryze účelová hudební hmota. Od mládežnických hvězdiček člověk samozřejmě neočekává hlubokou hudbu, která by v něm rezonovala ještě tři dny po doznění, ale mohla (a měla) by to být alespoň zábavná a šlapající podívaná. Což se v případě Ariany Grande příliš nedělo.
Utlumený zvuk, podivně odtažitá atmosféra a také pocit, že se písničky Ariany Grande tak nějak zvláštně „zasekávají“. Chybí jim gradace, lépe nejspíš fungují samostatně, nejlépe v kombinaci s nákladným videoklipem.
To všechno ale trápilo jen recenzenta, nikoli publikum, o jehož věkovém složení nelze mít pochyb. Fanynky byly spokojené – vždyť přece viděly svůj momentální idol číslo jedna. Co na tom, že za pár měsíců už to může být někdo jiný. Teenagerský pop je zkrátka spotřební zboží.
Xindl X: Narozeninová oslava XL (28. listopadu) 45 %
Jeden z našich momentálně nejpopulárnějších písničkářů slavil ve Foru Karlín, ovšem recenzent mu nebyl dobrým gratulantem. Ondřej Ládek jej příliš nenadchl. Xindlovy zhudebněné jazykové hříčky by asi obstály v intimnějších prostorách, ale na Forum Karlín prostě síla jeho osobnosti nestačí. Jinými slovy, Xindl X není příliš charismatický frontman.
Bez kytary a přímého kontaktu s publikem byl značně nejistý, působil neohrabaně, byť by rád byl tím, komu dav s jásotem padá k nohám. Navíc není nijak oslnivý zpěvák, což výslednému dojmu rovněž nepřidá.
Xindlovy písničky jsou tak trochu na jedno použití, krom vodopádu slov se v nich hudebně nic moc neděje. A přesně takový byl i jeho koncert. Byl sice plný hostů – Slza, Sebastian, Mirka Miškechová, Jananas, ale chybělo mu tempo, rytmus, energie. Prostě takové zpívánky. Nebo spíš Xpívánky...
Dymytry: Revolter tour (19. prosince) 40 %
I Dymytry se momentálně těší zájmu publika, ne-li ještě většímu než Xindl X, však také na koncertě z rukou nestora českého metalu Jiřího Urbana (Arakain) obdrželi Platinovou desku. Ale co naplat, je to prostě pivní metal. Taková načančanější taneční zábava.
V samotné recenzi na to nebyl prostor, ale celkově agrární dojem z vystoupení podtrhovaly skutečně úděsné předkapely Černá a Trautenberk. Po jejich setech Dymytry předvedl alespoň profi zvládnutou show, i když hudebně to byla bída s nouzí. Textově taky. A ty jejich masky, kterými se snaží nahonit image, působí dost samoúčelně.
Dymytry si prostě hrají na něco, čím nejsou. Není to drsný metal, není v tom žádná revolta, vzpoura nebo provokace. Je to velmi uhlazené, vykalkulované tak, aby se to líbilo co největšímu počtu konzumentů. V zásadě nic proti, ale každá metalová kapela, která se takhle chová, je odsouzena k tomu, aby se na ni znalci scény dívali notně skrz prsty.
David Garrett: Unlimited – Greatest Hits (1. října) 30%
Nejnižší pozici žebříčku obsadil houslista David Garret a jeho směska populárních melodií v podání jeho houslí a v pozadí hrající rockové kapely. Ukázkový kýč, to třeba když pan Garret nyvě sklonil hlavu a nasadil ploužák Nothing Else Matters.
Spojení světů klasiky a rocku, případě popu, málokdy přinese něco opravdu podnětného a David Garrett na to jde tím nejlacinějším a nejjednodušším způsobem. Vzít si profláknuté hity od Aerosmith, Led Zeppelin, zmíněné Metalliky, Coldplay, proložit to třeba titulní melodií Pirátů z Karibiku a – jsme přece na „klasickém“ koncertě – Debussym a Bachem, v tom těžko spatřovat nějakou koncepci nebo uměleckou hodnotu.
O rutinním výkonu jeho doprovodné kapely, zvláště bolestném tam, kde interpretovala hudbu skutečných machrů, viz třeba ti Led Zeppelin, ani nemluvě. Prostě podivný hybrid, slepenec, nad tím šlo jen lehce nevěřícně kroutit hlavou. Tohle se opravdu nevyvedlo.
