Machine Gun Kelly nabídl v Praze úsměvnou hru na hip hop

Byl to hiphopový koncert a nebyl. Celý večer v pražském Foru Karlín působil spíš jako návrat v čase až kamsi do devadesátek, kdy bylo nejvíce v módě křížit hip hop s kytarami, sladkými refrény a vůbec ho všemožně uzpůsobit uchu a vkusu posluchače, pro něhož je původní hiphopová kultura příliš ortodoxní a uzavřená.

Takže to vlastně byla jen taková místy hodně legrační hra na hip hop. To když po celkem nudném a ničím výjimečném setu dýdžejky Amazonicy pódium opanoval Marpo a jeho TroubleGang. To je ultimátní guilty pleasure, až to cuká koutky a jeden se musí hodně držet, aby při jejich produkci nevyprskl smíchy. Hudební ekvivalent přímočaře dementních komedií Adama Sandlera.

Člověk chvíli nevěřícně kroutí hlavou, ale pak ho ten příval siláckých póz a klišé prostě semele. V žádném případě to není nuda, dobrá hudba ale tuplem ne. Celé to působí, jako když se rodina na vesnici nebo na malém městě svátečně obleče a vyrazí v neděli odpoledne na pouť.

Podobně úsměvnou, byť samozřejmě nesrovnatelně profesionálnější show předvedl i Machine Gun Kelly. V rámci propagace aktuálního alba Hotel Diablo byla celá scéna koncipovaná jako jakýsi „ďábelský hotel“, co chvíli se z pódia valil dým, do lidí mířil nabitý revolver – ovšemže jen jako projekce – a podobně. Hudebně to byl opět mix rapu, rockovějších kytar a emo refrénů.

Tedy kombinace, která zabírala už v dobách kapel Limp Bizkit a podobně. Ne snad, že by Machine Gun Kelly hrál něco na způsob nu-metalu, ale v jeho zvuku je patrná snaha oslovit co možná nejširší publikum, což je ale celkem legitimní. Ostatně příliš „skalních“ hiphoperů na akci k vidění nebylo.

Hotel Diablo World Tour

50 %

Machine Gun Kelly

Forum Karlín, Praha

9. září 2019

Za zmínku v této souvislosti stojí, že Machine Gun Kelly svůj set proložil dvěma předělávkami. Poněkud unaveně odehranou Wonderwall od Oasis a logicky také Shout At The Devil od Mötley Crüe, jejichž bubeníka Tommyho Lee ztvárnil v nedávném biografickém filmu The Dirt. Raper ji ale bohužel zkrouhl zhruba na minutovou stopáž. Škoda, nešlo si ale nevšimnout, že na ni dav reaguje spíše chladně, hiphopeři zřejmě nemají naposlouchanou glam metalovou klasiku.

Jinak byla ale fanouškovská obec samozřejmě spokojena, hojně se skandovalo „emdžíkej“, máchalo rukama do rytmu a tak podobně. Prostě víc pokoukaná než „poslouchaná“, ale to už tak nějak patří k věci.