RECENZE: Necitlivé houslové karaoke Davida Garretta

Houslista David Garrett vzhledem připomíná spíše rockového muzikanta než klasického houslistu. Však také repertoár pražského koncertu postavil zhusta na rockové, ale i popové klasice.

Cest, jak přimět masové publikum, aby začalo poslouchat a vnímat klasickou hudbu, může být několik. Německo-americký houslista David Garrett bohužel zvolil tu absolutně nejlacinější a nejprofláklejší. Byť, soudě podle bouřlivého aplausu v O2 areně, funkční. Obklopil se doprovodnou skupinou hudebníků a kromě občasného zavítání do hájemství skutečných klasických mistrů (Bach, Beethoven) se jal přehrávat rockové a popové hity.

Zní vám v uších, jak by asi zněla zeppelinovská balada Stairway To Heaven, kde Plantovu vokální linku supluje houslová a rytmus drží bubeník sice spolehlivý, ale dramatické údernosti Johna Bonhama na míle vzdálený? Tak přesně takové to bylo.

Necitlivé, místy kýčovité, až dryjáčnické. To když Mistr sklonil hlavu a s „procítěným“ výrazem nasadil Nothing Else Matters od Metallicy. Stačilo už jen, aby – dojat svým uměním – nyvě zaplakal nad krásou luzných tónů. Jedna za druhou defilovala notoricky známá melodie ve stále stejném aranžmá: unylý rockový beglajt plus housle.

Bez ladu a skladu se střídali Aerosmith, Stevie Wonder, Michael Jackson, melodie z Pirátů z Karibiku. Vše jednotvárné, ubíjející, pozoruhodné snad jen laciností a podbízivostí. U předělávky Viva la Vida od Coldplay jsem už opravdu nevěděl, zda se mám smát nahlas, nebo nevěřícně kroutit hlavou. Nakonec jsem zvládl oboje.

David Garrett má nepochybně talent, je tedy s podivem, že jej vkládá do služeb tak podivného hybridu, jehož smysl mi uniká. Samozřejmě pominu-li naplněné haly. Občas jsem totiž měl dojem, že jsem se ocitl na nějaké vesnické tancovačce, kde lokální kapela přehrává cizí repertoár a tváří se u toho, že na všechny ty melodie sama přišla.

Unlimitied - Greatest Hits

30 %

David Garrett

O2 arena Praha

1. října 2019

Se skutečnou klasikou to nemá společné pranic, asi ani mít nemá. Stokrát se Garrett mohl mezi skladbami vyznávat ze svého obdivu k vážné hudbě, ale ta si většinou vystačí bez vizuálních kudrlinek a úliteb mainstreamu. To skutečně velké a silné, to tajemné chvění David Garrett ani v jím interpretovaných skladbách od Johana Sebastiana Bacha nebo Clauda Debussyho postihnout nedokázal. Možná jindy, jinde a hlavně jinak.