Proč se vlastně Karlu Gottovi přezdívalo „božský“?
Ten termín souvisí s operou, Karel Gott byl tenor a takto se říkalo slavným operním tenorům – božský Caruso, božský Pavarotti a podobně. Proto si vysloužil tohle přízvisko.
V čem byl tak jedinečný?
Záleží na tom, z které strany se na to podíváme. Kdyby to mělo být co se týče zpěvu jako takového, tak lepší tenor tady, alespoň v populární hudbě, nikdy nebyl. A to i v rámci střední Evropy. Dokonce i ti, kteří přišli po něm, například belgický zpěvák Helmut Lotti, který se pokoušel o něco podobného, byli jen odvar.
Karel Gott (1939 - 2019) |
Druhá věc je, že Gottova síla byla v jeho naprostém obětování se publiku. Miloval ho, bylo pro něj hlavní a rozhodující. On byl tak trošku sluhou publika, chtěl mu dát všechno, co v něm bylo. Nabíjelo ho a vlastně ho tím nutilo, aby ze sebe vydával stále víc a víc. Ve svých nejlepších dobách podával opravdu výjimečné výkony.
Za svou pěveckou kariéru prošel mnoha styly. Nebyl mu cizí rock and roll, swing, pop, country nebo disco. Byl to vzácně univerzální zpěvák...
To je pravda. U něj hodně záviselo na tom, jaký má repertoár. On sám nebyl autor, i když si tu a tam něco napsal. Občas mi říkal: K téhle písničce jsem kus melodie udělal já, ale nechal jsem celé autorství připsat skladateli. Občas si zaautořil, ale určitě nebyl textař. Byl to především interpret. Což byla svým způsobem jeho slabina oproti současné populární hudbě, kdy si hodně zpěváků píše písničky.
Já bych to řekl takhle – dneska si většina zpěváků píše melodie i texty z toho prostého důvodu, že na tom vydělají mnohem víc, než kdyby je jen nazpívali. Autorské honoráře jsou vyšší než interpretační. Proto taky některé písničky vypadají tak, jak vypadají. Karel Gott ale vždycky sázel na ty nejlepší textaře, psali pro něj třeba Jiří Štaidl, Michal Horáček a další. Když to tak vezmeme, co se týče muziky samotné, vydělával míň než skladatelé.
Je šance, že se objeví někdo, kdo by ho mohl nějakým způsobem nahradit?
Po roce 2000 se populární hudba začala ubírat úplně jiným směrem. Ztrácejí se velké hlasy. Dobře, pořád je tu třeba Céline Dion nebo Rod Stewart, ale v tuhle chvíli jsou už tak trochu na vedlejší koleji.
Dnes se v hudbě hledá něco trochu jiného, ne tak emocionálního. To souvisí i s tím, jak se dneska hudba produkuje. S lidským hlasem se už nepracuje jako s emocí, raději na něj ve studiu naházejí tuny efektů, aby to znělo podle soudobých trendů. A to vlastně Karla Gotta dělá na jedné straně starobylým, ale na straně druhé něčím, co je pořád živé. Protože jádrem je pořád ten velký hlas.
Myslíte, že se doba těchto velkých hlasů někdy vrátí?
Těžko říct. Momentálně je populární hudba nastavena jinak, což mi přijde jako strašná škoda, ale těžko s tím něco dělat.
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv
