Já už si nepotřebuju nic dokazovat

Nevyšla vaše poslední alba příliš rychle za sebou?
Já bych možná postupovala jinak, ale byla to strategie firmy Universal. Bránila jsem se, aby desky Vodopád a 2002 vycházely tak těsně za sebou, ale tvrdili, že by chtěli udržet tempo i linii. Pak jsme se domluvili, že si dáme rok pauzu. Mezitím vyšla Platinová deska, ale to byla retrospektiva, jen s jednou novou písničkou Sundej kravatu.

Přesto - nebylo by lepší, kdyby si lidé na novou desku počkali a vy jste si s ní pak mohla více pohrát?
Rok na nahrání desky je dost času, rozhodně jsme album nedělali v běhu. Universal mě přesvědčil, že jejich strategie byla asi správná, a výše prodeje mluví za vše.

Uzavíráte novým albem Hádej...! jakousi kapitolu, nebo bude následovat další titul v podobném tanečním duchu?
Pro příští rok plánujeme album duetů. V poslední době vzniklo několik hezkých věcí (dueta s Josefem Vojtkem, Martinem Maxou, Michalem Davidem, Karlem Gottem a Leonou Machálkovou) a zbytek dotočíme.

Zajímaly by vás třeba šansony nebo písně v jiném stylu?
Určitě ano. Bavily by mě standardy, šansony i velké písně postavené na textech. Jednám o nahrání světových standardů s Big bandem Gustava Broma. Ale bude to spíše takový bonbonek.

V chystaném filmu Kameňák 2 hrajete psycholožku, která se zamiluje do Martina Maxy. Čím vás Troškův projekt upoutal?
Velmi jsem se pobavila u prvního dílu. Kritici by ho ohodnotili jako pokleslé umění, ale umění je natočit i odlehčený film, který lidi rozesměje, pobaví. Takový ten film je. Když mě režisér Troška oslovil, s radostí jsem souhlasila. Strávila jsem v jižních Čechách dva natáčecí dny a bavilo mě to. Zdeněk Troška se mnou byl spokojený a s Maxou to bylo příjemné. Samozřejmě to hned inspirovalo bulvár k dalším spekulacím. Prý za ním denně jezdím do Litvínova.

Hádej...! je slabší závěr trilogie
(glosa k nové desce)

Překotná vlna hitů z obou předchozích desek Heleny Vondráčkové se sice maximálně zúročila, avšak zároveň „přepálila“. Novinka Hádej...! nedodala nic nového. Taneční písně Hádej či Nebudeme sedět doma tepou ve známém proudu, který je již únavný ve své útočnosti, navíc spousta aranžérských postupů se oposlouchala navzdory žánrové rozmanitosti celého alba.

Deska má svěží momenty v hebce pružné písni V rytmu salsy, kterou napsal kytarista Jan Ponocný a textařka Lucie Stropnická. Také skladba Cizí host od Johna Capka a Adama Suchého přináší vnitřní dramatičnost bez použití hudebního násilí.

Technicky dokonalému zpěvu se dá sotva něco vytknout, avšak výrazově je zpěvačka nejzajímavější právě v pomalých písních.

Máte dost ostré pracovní tempo, muzikál, nová deska, koncerty, talk show nebo televizní pořady. Co vás k tomu motivuje?
Samozřejmě diváci a posluchači, svým potleskem nebo slovy uznání mě doslova nutí pracovat dál, zdokonalovat se a hledat nové cesty. Krom jiného mě to stále velmi baví. Není to pachtění za něčím, já si již nepotřebuji nic dokazovat. A pak, neumím sedět na jednom místě a nic nedělat. To mám asi po mamince. Nevzpomínám si, že by se nudila nebo měla dlouhou chvíli. Bez muziky bych nemohla dýchat. Naplňuje mě štěstím a nádhernými pocity. Třeba když jsem byla na Stingově koncertě, zažívala jsem pocity štěstí z krásné hudby, z jeho zpěvu nebo z muzikantského sóla. Když jsem přišla domů, vzala jsem si jeho desku a celou si ji opět pouštěla.

Je možné oddělit od sebe Helenu Vondráčkovou jako zpěvačku a soukromou osobu?
Myslím, že jsem jenom jedna. Nemám a nikdy jsem neměla hvězdné manýry, chovám se stále stejně. Slušně, ale když mě někdo napadá, dovedu se i bránit. Nic si nenechám líbit.

Dá se říct, jaká je Helena Vondráčková doma, taková zůstává i na pódiu?
To asi ne. Na pódiu jde o show s určitou dávkou exhibice a snahou upoutat na sebe pozornost zpěvem nebo pohybem, ale v soukromí se chovám myslím střídmě a skromně.

Semlel vás showbyznys?
To si nemyslím. Snad působím tak, že jsem tvrdá ženská a nic se mě netkne, ale opak je pravdou. Jsem citlivá, o všem přemýšlím a všechno si třikrát proberu. Chyby hledám nejdříve u sebe , pak u druhých. Ale situace s bulvárem mě dost unavuje. Kolikrát si říkám, má vůbec cenu, abych něco dělala, vytvářela? Zajímá to někoho? Z nehorázností, které si někteří bulvární novináři vymýšlejí, se mi dělá špatně. Parazitují na nás, a drze nám tykají. Shodli jsme se s kolegy, že bohužel tyto tendence začínáme pozorovat i u dříve seriózních novin a časopisů. Škoda.

Chcete je jmenovat?
Třeba SPY, Jackie nebo Rytmus života.

Můžou si za to zpěváci sami, když se bulváru podbízejí?
Ti, kteří se podbízejí, zcela jistě. Pak to dělají záměrně. Vymýšlejí si peprné historky a jejich manažeři nebo oni sami poskytují novinám všelijaké nesmysly, jen aby na sebe upoutali pozornost čtenářů. To tedy není můj případ. Média sice potřebujeme, o tom není sporu, ale myslím, že i média potřebují nás. Můžeme se bavit o problémech, nebráním se odborné kritice, ale ať to má úroveň!

Posíláte písněmi skryté vzkazy?
Možná i ano. Některé písně vystihují i mou momentální situaci, takže píseň Je konec trápení z alba Hádej je právě takovým otevřeným vzkazem.