Jak to s vaší pozicí v Česku vlastně je?
Jak definovat úspěch? Skoro každý rok máme koncert v Praze, vždy je vyprodáno a chodí na nás hlavně zde žijící slovenská komunita. A hrozně bych chtěl vědět, kolik přijde Slováků a kolik Čechů. I deset procent by mě potěšilo. Mimo Prahu to samozřejmě nefunguje. Ale příští rok to změníme.
Jak?
Celé léto budeme jezdit po českých festivalech, už teď je nasmlouvaných asi dvacet vystoupení. Ta nejhorší věc, která se může stát, je to, že si jen tak zahrajeme. Ale samozřejmě věříme, že když nás lidi uvidí naživo, najdou si k IMT Smile cestu.
Ještě mi tedy popište vaši situaci doma...
Nikdy jsme nebyli moc v televizích, nikdy jsme nevyhráli Slávika nebo jiné ceny. Navzdory tomu jsme však vždy měli nejvíc lidí na koncertech. V prosinci budeme mít vánoční koncerty třikrát v bratislavské Incheba Aréně a dvakrát v košické Steel Aréně. To se za posledních deset let myslím nikomu nepovedlo. S Lúčnicí jsme stadion Ondreje Nepely prodali taky třikrát za sebou. Nechci se nějak chlubit, ale je to fakt. My jsme tím byli taky šokovaní. Vždyť hrajeme jen obyčejné písničky!
Kam byste zařadil IMT Smile v rámci žánrů?
Nikdo nemá rád tyhle škatulky a já nás do nich ani zařadit neumím. Je to nějaká kombinace. Když si poslechnete naši první desku z roku 1997, asi byste nevěřil, že to je ta samá kapela jako dneska. Tehdy tam ještě zpívala Katka Knechtová, líbili se nám Oasis a asi bychom šli označit za rockovou kapelu. Ale za ty roky se hodně změnilo. A pro mě je hudba hlavně svoboda, kdy se nemusím přizpůsobovat trendům.
Deska Budeme to stále my se celá nese v poklidném tempu. Žádný nářez, ale přitom má uvnitř velký „drajv“. Jak vznikala?
Velmi spontánně během čtyř pěti měsíců. Když jsme nahrávali první píseň, neměli jsme ještě žádnou jinou. Celé to bylo velmi netradiční a máme z desky velkou radost. A můžeme si silácky říkat, že nás názor ostatních nezajímá, ale když za mnou chodí nadšení kolegové muzikanti, fakt to neříkají ze slušnosti, to je prostě super.
Proč jste jeli točit do Kalifornie nebo Londýna?
Vybírali jsme je záměrně. V Americe to třeba bylo analogové studio, takže jsme točili na pás. Byl tam vintage mixážní pult, staré bubny Ludwig, staré aparáty a kytary. Připadal jsem si jako žena v obchodě s luxusními botami. A když je taková možnost? Kdo by odolal. První dvě desky jsme točili taky ještě postaru, takže to byl trochu návrat ke kořenům.
Analogové nahrávání znamená i menší možnost tu píseň potom upravovat, ne?
Spousta písní na desce je nahrávaná naživo, všichni muzikanti v jedné místnosti, což už se dnes vážně moc nedělá. Ve skladbách Človek nikdy nevie a Čo všetko sa môže stať... je dokonce live nahraný i zpěv. A píseň Osud jsme my a Chinaski nahrávaly dvě kapely dohromady ve studiu Karla Holase na Barrandově. Dvě sady bicích, dvě baskytary...
A přitom to zní tak lehce!
No ano. Hned se někdo bál, že to bude příliš hlučné. Ale vymysleli jsme sofistikovaný způsob, jak se vystřídat a jak místy hrát i spolu.
