Kariéra jedné z nejvelebenějších osobností elektronické hudby Garyho Numana, který právě vydal novinku Intruder, připomíná Gaussovu křivku, ovšem v obráceném gardu. Začala prakticky na vrcholu, kromě dvou desek s kapelou Tubeway Army je tu především klasická sólová nahrávka The Pleasure Principle s hity Metal, Complex a zejména Cars.
Numan zaujal nejen hudbou, ale i zjevem. Bílý make-up, krátce střižený vlas a přísný pohled. Byl svého času považován za arogantního a nepřístupného podivína, s nímž lze jen těžko komunikovat. Dnes víme – a přiznává to i on – že za to mohl Aspergerův syndrom.
„Bojuji se sociální interakcí, neumím s lidmi moc mluvit na běžné úrovni. Nedokážu někdy pochopit chování lidí okolo sebe. Nejsem vůbec dobrý ve zdvořilé konverzaci,“ svěřil se před časem v rozhovoru pro Sanctuary.cz.
Na druhé straně připustil, že právě díky diagnóze se dokáže lépe soustředit na tvorbu hudby, dokáže totiž ze svého okolí odfiltrovat vše zbytečné.
Po opěvovaných elektronických albech se Numanova hudba stále silněji střetávala s popem, jazzem a funkem, rozpouštěla se ve středním proudu a scházela jí osobitost. Ani sám tvůrce na toto období nevzpomíná v dobrém a na koncertech ho odmítá připomínat.
Zlom a opětovný vzestup přišel v devadesátých letech s albem Sacrifice, které Numanovu hudbu nasměrovalo do kalnějších a hlubších vod industriálního rocku. Jednou z největších inspirací mu byla deska Songs Of Faith And Devotion od Depeche Mode.
Od té doby Gary Numan pravidelně vydává pozoruhodnou hudbu, přičemž to nejzajímavější tvoří v posledních letech – řeč je o dystopických nahrávkách Splinter (Songs From A Broken Mind) z roku 2013 a o čtyři roky mladší Savage (Songs From A Broken World), na nichž hořekuje nad neveselým stavem světa.
Podobně je tomu i na novince Intruder, opět koncepční – je vyprávěná z pozice matky Země, která už má dost toho, jak ji její obyvatelé drancují. Zanícený ekolog a také přesvědčený ateista Gary Numan je však také skvělý zpěvák a skladatel.
IntruderGary Numan |
Intruder je album na mnoho pečlivých poslechů, nedostává se do něj snadno. Tváří se sice vstřícně, na první dobrou nabízí hned několik typicky numanovsky burcujících melodií, přesto se nad ním vznáší jakýsi chmurný opar, kterým je nutné se prodrat. Nejde jen o textovou stránku, písničky jako kdyby s vámi zprvu odmítaly komunikovat.
Musíte se na ně naladit, osahat si je, probrat se všemi zvukovými vrstvami a sžít se s nimi. Pak rozkvetou, vyjeví své bohatství. Znovu se zaskví Numanova aranžérská obratnost a smysl pro detail – jeho oblíbené orientální melodiky si mnohdy všimnete až po vskutku pozorném vnímání.
Poslouchat Intruder je jako číst román s mnoha dějovými liniemi a odbočkami, které musíte držet v hlavě, aby vám neunikla závěrečná pointa. Album nelze rozbít na sled písniček, dává smysl jedině jako celek se všemi kontrasty, odlesky, temnými kouty i výbuchy světla. Se vší skepsí, ale i nadějí, že snad ještě není vše ztraceno.
