RECENZE: Florence and The Machine vedou v pyžamu válku s Bohem

I na páté desce nabízí skupina Florence And The Machine silné, emotivní písničky s mnohovrstevnatými texty, které se vyplatí pečlivě prostudovat. Lépe pak proniknete do osobitého světa zpěvačky Florence Welch.

Jak si vyložit slovní spojení Dance Fever, kterým britská indie popová kapela Florence And The Machine pojmenovala své aktuální album? Označovala se tak epidemie choreomanie, která se objevila v Evropě v 16. století a mezi jejíž symptomy patřily nekontrolovatelné škubavé pohyby, hysterie a smích. Říká se jí také tanec svatého Víta.

Skupině sloužila jako inspirace nejen k názvu desky, ale také k textu skladby Choreomania. Nabízelo by se jej brát jako paralelu ke covidu, ale zpěvačka Florence Welch se dušuje, že vznikl ještě před propuknutím pandemie.

Jinak je textovým pojítkem alba zpěvaččina touha najít své místo ve světě ovládaném maskulinitou, vyrovnání se se statusem „celebrity“ nebo prostě slavné osoby, vztah k Bohu a vůbec k duchovnu jako takovému.

Ve spojení s pevným, čistým a naléhavým zpěvaččiným hlasem, který se do každého verše, sloky a refrénu pokládá s takovou odhodlaností, jako by to byla poslední věc, na které ještě záleží, je poslech Dance Fever silným zážitkem. Ostatně jako je tomu v případě všech dosavadních desek.

Novinka se rozjíždí zvolna skladbou King, kde Florence úvodní verše zpívá jen za decentního doprovodu rytmiky. Sloka je poklidná, postupně ale její hlas sílí a mohutní i hudba. I ve vypjatém refrénu si ale zachovává určitý odstup a ostražitost. Následující písnička Free je tepavý elektroclash, při jehož úvodních tónech si nelze nevzpomenout na Summer Deviation od našich Moimir Papalescu and The Nihilists.

Dance Fever

75 %

Florence and The Machine

Týká se to jen ústředního rytmu, dál už se skladba rozvíjí podle vlastního děje. Kombinace folkové melodiky a elektronického spodku z ní nicméně dělá jednu z nejsilnějších položek alba. Skvělá je rovněž zmíněná, téměř titulní Choreomania s rytmizovanými hlasy, vedená v nervózně odsekávaném tempu. Skladba opět pozvolna graduje až do velkolepého, barokně popového finále. Znovu je to velké sólo pro Florence Welch, která se představí hned v několika hlasových polohách.

Posmutnělá Back In Town začíná neutěšenými slovy „nikdy předtím jsem doopravdy nežila/přežívala jsem jen ve své hlavě/a někdy to bylo jednodušší/byla jsem hladová a polomrtvá“ a končí ještě depresivněji: „Přišla jsem si pro potěšení a zůstala jsem kvůli bolesti.“

Ve volnějším tempu album pokračuje i s Girls Against God, ironickým vzkazem Stvořiteli, který dopustil pandemii, omezení a nemožnost koncertovat. „Představila jsem si armádu holek zavřených doma v pyžamu, jak vedou svou osobní válku s nebesy,“ vysvětlila název skladby Florence. Jsou to právě tyto a podobné situace a mikropříběhy, díky nimž je hudba kapely živoucí a srozumitelná bez ohledu na žánry.