Problém je, že od Smetanovy Litomyšle se přirozeně čeká, že bude hrát opery svého slavného rodáka i dalších autorů. Jelikož ale z finančních důvodů těžko může produkovat vlastní inscenace, musí vystačit s tím, co dovezou česká divadla. A jejich nabídka je umělecky skromná, ať už jsou důvody jakékoli.
Výjimkou nebylo ani představení Smetanových Braniborů v Čechách, které v sobotu na nádvoří litomyšlského zámku odehrálo ostravské Národní divadlo moravskoslezské. Skladatelova prvotina, zpracovávající historické události ze 13. století, kdy Čechy plundrovala braniborská vojska, má v sobě jistě kousek naivity, kousek vyvanutého vlasteneckého patosu, ale i kousek hudebně-dramatické pravdy. To vše dohromady je inscenační výzva, koneckonců český „lid“ v této opeře krade stejně bez zábran jako cizí agresor a nejvíce rozumu vlastně projevuje braniborský setník.
Inscenaci, která měla premiéru nedávno v Ostravě, jistě bylo nutno přizpůsobit podmínkám open-air festivalu a jako „podširáková“ se také musí vnímat. Nicméně inscenace Jiřího Nekvasila i tak vyhlíží staticky a polopaticky, aktéři přicházejí, postaví se a zase odcházejí, zdvihají meče a prapory, vystavují před sebe střídavě erby se lvem a orlicí. K tomu je mechanicky přišpendleno několik rádoby soudobých „nápadů“ úplně odjinud, jako vlci se svítícíma očima, asi symbolizující zlovolné nájezdníky, a jakési přepadové komando v černých kombinézách, které usilovně bůhvíproč po jevišti otáčí velké kolo, snad osudu. Jestli to měla být ironie, tak výsledek působí neuměle a nesourodě, rozhodně to nelze považovat za koncepci. O hereckém vedení nemluvě, to není vidět žádné a když, tak jen povrchně naaranžované.
V Ostravě sice mají dobrý sbor i orchestr, který řídil Jakub Klecker, ale zpěváky pro Smetanu nikoli. Anebo je na festivalu nepředvedli. Jenže Smetana psal efektní party, určené pro velké, barevné hlasy, schopné krásně klenutě zpívat i zřetelně deklamovat. Pro špatně vyškolené či nezralé pěvce je tento klasik prostě škrtič. Braniboři i Češi se tedy svorně dusili. Zahraniční posily ostravskému týmu nepomohly. Snad nejhorší ze všech byl totiž tenorista Gianluca Zampieri, jenž zpíval vůdce chudiny Jíru. Tedy pokud se jeho úporná polomluva dá nazvat zpěvem.
Zdolali „Tisícovku“
Ze zcela jiného světa byl nedělní koncert, na němž zazněla Symfonie č. 8 Gustava Mahlera. Tohle dílo je pořádný obr, vyžaduje velký počet účinkujících, dokonce se mu přezdívá Symfonie tisíců, ač ne vždy se jich samozřejmě sejde tisíc. Mahler sám ho považoval za vrchol své tvorby, v němž zvučí celý vesmír, obíhají planety a slunce... První díl zpracovává středověký chorál Veni Creator Spiritus, druhý pak závěrečný obraz z Goethova Fausta. Oba spojuje apoteóza lásky, pozemské i nebeské.
Scéna z opery Braniboři v Čechách na festivalu Smetanova Litomyšl
Před pár lety si na „Tisícovku“ trouflo Pražské jaro, které ji umístilo do O2 Areny a k dispozici mělo špičkové umělecké síly. V Litomyšli ale srdnatě drželi krok. Navíc bojovali s živly, neboť chvíli před začátkem se strhla bouřka s průtrží mračen. Pochváleno budiž zastřešení nádvoří... Nad hlavami tedy bubnoval liják a soupeřil s Mahlerem, který je také svým způsobem živel.
Před diváky se směstnaly dospělé sbory z Bratislavy, Brna a Prahy, Kühnův dětský sbor, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a osm sólistů, z nichž jmenujme aspoň sopranistku Maidu Hundelingovou. Všechna čest všem, nejvíc ale dirigentu Ondreji Lenárdovi, který třistačlenný aparát držel pohromadě a po jediné společné zkoušce a za všech rušivých okolností dokázal dát symfonii i určitou tvář a výraz.
Pravda, mohutný mahlerovský zvuk byl na malém nádvoří přece jen trochu naddimenzovaný a jakoby se o sebe tříštil, ale zážitku to na síle neubralo. Mahler měl prostě to, co chybělo Braniborům v Čechách: atmosféru, vyplývající z kombinace prostředí a provedení. Přitom šlo „jen“ o koncert. Tahle akce se zapíše nejen do dějin Litomyšle, ale rozhodně byla jednou z událostí české koncertní sezóny.
