Dirigent Tomáš Netopil a pianista Rudolf Buchbinder

Dirigent Tomáš Netopil a pianista Rudolf Buchbinder | foto: Petra Hajská

GLOSA: Filharmonie slavila Beethovena, ale líp se poslouchalo baroko

  • 0
Letošní 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena si připomíná i Česká filharmonie. Abonentní program s dirigentem Tomášem Netopilem měl velkou klavírní hvězdu: Rudolfa Buchbindera.

Beethoven se tak jako tak průběžně objevuje na repertoáru všech orchestrů, našich nevyjímaje, v tomto ohledu se tedy při letošním výročí hraje ještě o něco víc, hlavně pokud jde o symfonie, klavírní koncerty či sonáty. Dramaturgicky nejzajímavější skladbou večera tak nakonec byla ta první: orchestrální suita z opery Hippolytos a Aricia od francouzského barokního skladatele Jeana-Philippa Rameaua, inspirovaná tragédií Faidra od Jeana Racina.

Do teritoria, v němž kralují naše ansámbly staré hudby, vstoupili filharmonici, plující spíše v 19. a 20. století, s pečlivou přípravou, respektující nejdůležitější stylové zásady jako je rovnější tón, a samozřejmě v malém obsazení, které u cembala doplnila Barbara Maria Willi. Takže i když se při čtvrtečním koncertu v Dvořákově síni Rudolfina nepostarali o vyloženě nezapomenutelnou chvilku barokní hudby, jejich Rameau se přece jen poslouchal docela příjemně. Paradoxně lépe než následný Beethoven.

Vlastně byla skoro škoda, že Netopil s hudebníky nepřenesli pokus o projasněné muzicírování i do Beethovena, z něhož zazněl Klavírní koncert č. 1 a Symfonie č. 4. Beethoven může znít v podání symfonických těles velmi průzračně a niterně, přitom stále s ohnivou energií a citovým dopadem. Beethoven našich filharmoniků je dost velkoorchestrální, hutný, na první poslech emocionální, ale na ten druhý už nenabízející mnoho dalšího. Z efektního širokého zvuku se toho moc nevynořuje.

Navíc proslulý rakouský pianista Rudolf Buchbinder, mající za sebou dlouhou kariéru, v níž Beethoven zaujímá jedno ze stěžejních míst, hrál sólový part po svém, jemně a noblesně, vybroušeně a s jakýmsi nadhledem.

Orchestr ho sice nepřekrýval, nezbytná základní souhra byla v pořádku, ale přesto nevznikal pocit, že se tu hraje opravdu spolu, spíš tak nějak vedle sebe. Tento neosobní dojem nejspíš posílilo i velké obsazení, v němž orchestr zasedl na pódium. Přitom toto dílo má v sobě ještě leccos z Mozarta a Haydna, jakkoli Beethoven už vystrkuje růžky, třeba v harmonické osobitosti.

Buchbinder nakonec ještě přidal Impromptu Es dur od Franze Schuberta, lehce a zpěvně. Třiasedmdesátiletá legenda klavírní hry se k České filharmonii vrátí v červnu, kdy pod taktovkou Semjona Byčkova provede Beethovenův Klavírní koncert č. 5.