Její oslnivou kariéru, která začala v 90. letech, mohli čeští operní fanoušci zpočátku sledovat pouze přes nahrávky anebo v zahraničí. Do Prahy přijela Bartoliová poprvé až roku 2011 a pak se ještě několikrát vrátila. V posledních letech si ke zpěvu přibrala i manažerskou práci – stojí v čele salcburského Svatodušního festivalu a od letošního roku je i ředitelkou opery v Monte Carlu. Letos v červnu oslaví 57. narozeniny.
Nynější pražský koncert, za nímž stála agentura Nachtigall Artists, byl náhradou za koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito, které se loni neuskutečnilo kvůli onemocnění Bartoliové. Dát dohromady znovu celé obsazení ovšem nebylo možné.
Bartoliová tedy přivezla vlastní program Farinelli a jeho současníci, věnovaný hudbě 18. století, kdysi interpretované primadonami i kastráty, které dnes kromě kontratenoristů zastupují mezzosopranistky. Lístky prodané do Obecního domu zůstaly v platnosti, nicméně takovémuto projektu by to vizuálně i akusticky mnohem víc slušelo v Rudolfinu.
Zemřela operní pěvkyně Soňa Červená. Ztvárnila Carmen i Horákovou |
Nešlo totiž o klasický recitál árií s příchody a odchody hvězdy. Pěvkyně zůstávala na pódiu a u stolku naznačujícího hereckou šatnu měnila vizáže z muže na ženu, podle toho, co zpívala. K ruce měla dva tanečníky-pomocníky, kteří jí „asistovali“, třeba jako Kleopatru z Händelova Julia Caesara ji ovíjeli vějíři. Otázka je, co z toho měli diváci v zadních řadách, i z třinácté řady musel člověk hledat skulinu mezi hlavami před ním…
Se svatou Cecilií je zadobře
Nicméně hlavní byl zpěv Bartoliové. Ta má celý život malý hlas, sice nosný, ale přesto nijak silný. Slávu jí zjednalo jeho osobité zbarvení, schopnost předestřít spoustu výrazových odstínů právě v nižší dynamické hladině, výjimečné koloraturní schopnosti a v neposlední řadě nezaměnitelně spontánní prožitek, který vkládá do všeho, co zpívá.
S vokální pyrotechnikou ovšem tentokrát šetřila, árie od Händela, Vivaldiho a Porpory, jež zvolila, patřily převážně k těm klidnějším, pomalejším, melodičtějším. Možná si je vědoma toho, že některá bouřlivá čísla už by nemusela zvládnout tak, jako před dvaceti lety... To jí ale slouží ke cti.
Každopádně v árii Lascia la spina od Händelových či V’adoro pupille z Julia Caesara od téhož autora stále upoutává jemná krása jejího hlasu. Když Bartoliová zpívá na svém nekonečném dechu, ponořená do melodie, kterou dovedně probarvuje, je to stále ukázka vrcholného pěveckého umění, které i po letech dojímá. Koncert příznačně uzavřela Händelova Óda na svátek svaté Cecilie, patronky hudebníků.
RECENZE: Zpívající boxer dá na jevišti knokaut. A to je celý Šampion |
soubor Les Musiciens du Prince, který vedl Gianluca Capuano, doprovázel velmi dobře a také si s pěvkyní párkrát zažertoval. V některých číslech společně dotáhli do značné nadsázky skladateli předepsané prolínání lidského hlasu a sólového nástroje.
Různé naschvály, které si dělala Bartoliová s trumpetistou či flétnistou, někoho asi pobavily více, jiného méně - upřímně řečeno, jsou to trochu otřepané vtipy. Ovšem dlužno dodat, že trumpetista Thibaud Robinne podal skvělý výkon i v Koncertu pro trubku od Georga Philippa Telemanna a flétnista Jean-Marc Goujon mimo jiné v árii Almireny z Händelova Rinalda.
V přídavcích popichování s trumpetistou nakonec eskalovalo až do jazzu, v němž se prosadila Bartoliová, když po svém, leč suverénně vystřihla Summertime. Z repertoáru tenorových hvězd si pak vypůjčila píseň Non ti scordar di me a stejně jako při jednom z dřívějších pražských koncertů ji zazpívala prostě a půvabně a zbavila ji charakteru unylého šlágru.
Koncert na chvíli přerušil kolaps jednoho z diváků, pro nějž musela přijet záchranka. Podle organizátorů vše nakonec dopadlo dobře a dotyčný je v pořádku. Nic tedy nebrání tomu vzpomínat na večer jen v dobrém.
