RECENZE: Pěvkyně Bartoliová přišla v kalhotách, hýřila šarmem a emocemi

Pražské Rudolfinum po čase opět rozzářila italská mezzosopranistka Cecilia Bartoliová. Citem a nefalšovanou radostí ze zpěvu. Navíc předvedla i českého autora.

Italská mezzosopranistka Cecilia Bartoliová vystoupila 12. listopadu v Praze. | foto: ČTK

Po předchozích projektech, věnovaných Vivaldimu a kastrátům, tentokrát přivezla program složený z árií Mozarta a dalších skladatelů klasicismu, kteří se vzájemně znali a inspirovali. Srdce českého posluchače navíc poskočilo při pohledu na jména Jana Křtitele Vaňhala, byť byl zastoupen pouze instrumentální vsuvkou, a především Josefa Myslivečka, kterého slavné pěvkyni navrhl partner koncertu Bohemian Heritage Fund, jenž před časem podpořil i uvedení Myslivečkovy Olympiády v Národním divadle.

Začalo se ovšem Mozartovým motetem Exsultate, jubilate, známým v provedení mnoha špičkových pěvkyň s mnohem bohatšími hlasy. Ale málokteré lze hned úvodní slova "Plesejte, jásejte, vy blažené duše" věřit tak, jako Cecilii Bartoliové. A žádná nemá tolik odstínů pianissim.

Bartoliová přišla na pódium v kalhotách, bílé košili s volánem a černém fraku. Však také zpívala mužské role. Árie Sexta z Mozartovy opery La Clemenza di Tito nebyla "jen" zazpívaná, byla hlasem zahraná a hluboce prožitá.

Operu se stejným názvem a rovněž na libreto Pietra Metastasia napsal i Mysliveček, jehož árii Se mai senti uvedla Bartoliová v novodobé premiéře. S jejím pomalým tempem a klenutou melodií pak kontrastovala efektní árie Josepha Haydna z opery Orfeo ed Euridice, která první část uzavřela. Obrovská energie, kterou dokáže Bartoliová vložit do svého úzkého a malého hlasu, a její virtuozita je prostě jedinečná a ani s postupem času neochabuje.

Protipólem DiDonato

V druhé části večera znovu diváky přikovala k sedadlům emocemi, které vložila do dalších árií z Mozartova Tita a Idomenea. Z koncertní árie Josepha Haydna Berenice, che fai, pro niž jedinou se převlékla do dámské róby, pak vytvořila přímo psychologickou studii ženy, jež ztratila milence.

Mozart a vídeňští klasici

95 %

Cecilia Bartoli

Dvořákova síň Rudolfina

Bartoliová je jakýmsi protipólem rovněž vynikající Joyce DiDonato, jež v Praze koncertovala minulý týden. Zatímco DiDonato emoce v zásadě kontroluje, při vší výrazové bohatosti a energii zůstává jakoby nad věcí, Bartoliová si jde svojí cestou.

Živelně se sžívá s každou rolí, s každou árií. Kolik roztomilého šarmu takto dokázala vytěžit z árie Cherubína z Figarovy svatby, kterou zazpívala v přídavku! Všechny případné teoretické námitky u ní pozbývají smyslu tváří v tvář nevýslovné muzikalitě a její limity jsou fakticky předností.

Mnoha barvami a dramatičností hry se předvedl Kammerorchester Basel, který mimo jiné zahrál i předehru k Myslivečkově opeře Medonte. Jen se zdálo, že čínský dirigent Muhai Tang je jakési páté kolo u vozu a že hudebníci by si s pěvkyní docela vystačili i sami. Ale to byl jen drobný kaz na kráse večera.