O tom, že v hokejové hale to se zvukem koncertů bývá všelijaké, se není třeba rozepisovat. Proto by se dalo odpustit, že prvních několik skladeb znělo jako jedna velká koule, ve které se zpěv přizvaných sólistů poněkud ztrácel.
Horší už to bylo s občasným lupáním v mikrofonech, které přeci jen v kombinaci se zvukem symfonického orchestru a tiše naslouchajícím publikem nejde dohromady a dost nepříjemně ruší. Oba problémy se však podařilo nejpozději po přestávce v polovině večera odstranit.
Nabízí se srovnání s nedávným koncertem Ennia Morriconeho na stejném místě. Muzikálové písně v koncertním provedení jsou vyzkoušená věc a přeci jen fungují lépe než filmová hudba bez obrazu. Kdo však zná americkou muzikálovou produkci, ví, že se často jedná o docela cajdáky. Proto se o broadwayském večeru dá říct, že byl zábavný, příjemný, ale rozhodně ne strhující.
Druhým drobným kamenem úrazu byla dramaturgie programu. V první polovině se sice čerpalo ze zlaté broadwayské studnice, na druhou stranu kdo u nás má pod kůží díla jako Porgy a Bess, Pal Joey nebo Carousel, ač magazínem Time vyhlášený za nejlepší muzikál dvacátého století?
Skutečné pecky jako skladby z muzikálů Producers, Chicago, Bídníci, Fantom opery či Cats přišly až po přestávce. A ač zjevně nikdo neodcházel úplně zklamaný, opravdu bouřlivý potlesk sklidily snad jen Don’t Cry For Me Argentina z Evity a písně z Mamma Mia!, u nichž se publikum odvázalo natolik, že se nechalo i krátce roztleskat.
Výkony orchestru, dirigenta Keitha Lockharta i amerických zpěváků byly skvělé, koncertu by však slušelo komornější prostředí. Jednak kvůli zmíněnému zvuku a jednak i proto, že v hokejové O2 areně zůstalo v hledišti nemalé množství neobsazených sedaček. Ve středu a ve čtvrtek se tentýž program představí v Brně a Ostravě.
