RECENZE: Arch Enemy hrají snadno stravitelný metal pro celou rodinu

Bývaly doby, kdy zpěvačka v čele tvrdě metalové kapely působila jako anomálie. Dnes je „female fronted“ kapel slušná řádka, přičemž Arch Enemy patří k nejvýraznějším a komerčně nejúspěšnějším.

Takto se dělá mainstreamový metal. Chytlavý, snadno stravitelný, zvukově přepychový, výtečně zahraný, v jádru ale hodný a přítulný jako koťátko. Švédští Arch Enemy prodělali takřka ukázkový vývoj od víceméně undergroundové kapely k bezvadně seřízenému strojku, kde je pečlivě naplánovaný každý riff, klip i promofotka přesně v souladu s požadavky cílové skupiny, která jakože ráda ostré kytary, ale nic divného, znepokojivého nebo „zlého“ ji nesmí do domu.

V začátcích se zpěvákem Johanem Liivou spadali do žánru melodického death metalu, kdy na deathový základ roubovali neurvalé, přesto v jádru chytlavé melodické linky. Zlom nastal po třetím albu Burning Bridges, kdy se Liiva odporoučel a jeho místo zaujala zpěvačka Angela Gossow. Rázem tu byla senzace – tvrdě metalová kapela s pohlednou zpěvačkou, jejíž hrdlo vyluzuje skřeky a growling takřka k nerozeznání od mužských kolegů.

Arch Enemy se i díky posile za mikrofonem stávali většími, s čímž ruku v ruce šlo postupné obrušování hran a uhlazování celkového projevu. Dnes už Angela Gossow v kapele nezpívá, na desce War Eternal z roku 2014 Arch Enemy představili novou zpěvačku, atraktivní modrovlasou čertici Alissu White-Gluz.

Čerstvé album Deceivers zachycuje Arch Enemy ve stavu pohodlné jízdy motoráčkem prosluněnou krajinou. Z melodeathu zbylo už jen to „melo“, jde o heavy metal s chroptící Alissou za mikrofonem, která se ale občas nezříká ani čistých poloh, třeba hned v úvodní Handshake With Hell.

Deceivers

55 %

Arch Enemy

A zatímco v minulosti se ze skladeb Arch Enemy melodie vylupovaly jaksi nečekaně, s o to větším efektem překvapení, dnes je jim podřízeno naprosto vše. Skladby kulminují v chorálovitých, mnohdy až vlezlých refrénech, podbarvených kytarovými vyhrávkami.

Za zmínku stojí, že kytary v Arch Enemy obstarávají skutečná esa: Jeff Loomis svého času hrával v jedinečných powermetalových Nevemore a Michael Amott, zakládající člen AE, působil kromě jiného v gigantech Carcass. Je proto trochu škoda, že většinu času hoblují celkem standardní beglajty a nedokopou se k trochu invenčnějším riffům. O sólech to neplatí, tam jsou oba dva k nezastavení. Ale to už jsou jen ozdůbky a cinkrlátka navěšené na povadlý a usychající stromeček.

Těžko to ale kapele vyčítat nebo to brát jako selhání – Deciever zní právě tak, jak ho Arch Enemy chtěli mít. Jako album, které skáče do uší prakticky samo a ihned po prvním dohrání cítíte okamžitě nutkání si ho poslechnout znovu. Druhou stranou mince je, že se díky tomu velmi brzy ohraje. Není na něm příliš co objevovat, čím se zabývat. Prostě vypiplaná kulisa třeba k řízení auta.