RECENZE: Nightwish a jejich hollywoodsky prázdná hra na metal

Finský kolos Nightwish vydal kolosálně dlouhé, a bohužel i kolosálně tupé album, jehož ústřední téma je vztah člověka k přírodě. Při povolené procházce lesem si ale raději pusťte něco jiného.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Nightwish

Co udělá ambicemi zmítaná rocková, případně metalová kapela, které chybí soudnost a dobrý vkus? Začne se paktovat se symfonickým orchestrem a vyrábět ukrutné kýče tvářící se jako ohromné umění. Čím víc patosu a bombastu, tím lépe. Tu pak posluchač-prosťáček usoudí, že se před ním odehrává cosi velkolepého, co přesahuje jeho omezený prostor vykolíkovaný agrometalem, dechovkou a „tři na tři“ kapelou, která do jeho rodné vísky zavítá na hasičský ples.

Této chiméře „hochkunstu“ svého času propadly i skupiny i jinak docela soudné, do historie rockové muziky zapsané velmi tučným písmem. Metallica, Scorpions nebo Deep Purple, abychom jmenovali jen pár opravdu výrazných, kteří své původně prosté, syrové skladby svého času namáčeli do ulepeného přeslazeného karamelu symfonických aranží.

A pak je tu ještě další sorta. Kapely, které si s tímto přístupem tykají od samotného začátku své existence, takzvaná symfo-metalová tělesa. Nejvýraznějším zástupcem tohoto pofidérního žánru jsou finští Nightwish. Kapela proslulá jednak několikerým střídáním zpěvaček – původní a pro většinu fanoušků nenahraditelnou Tarju Turunenovou vystřídala Anette Olzonová, ji pak současná Floor Jansenová – jednak stále se zmenšující soudností principála a takřka výhradního skladatele Tuomase Holopainena.

Když začaly docházet nosné melodické nápady a původní nadšení ochabovalo, začal maestro chrlit stále megalomanštější opusy zaštítěné snahou o koncepci. Imaginaerum s obludnou a nevydýchatelnou téměř čtvrthodinovou skladbou Song Of Myself, postavenou nikoliv na silném hudebním motivu, nýbrž na recitaci. Následnou Endless Form Most Beautiful z roku 2015 Holopainen uzavřel skoro půlhodinovou (!) skladbou The Greatest Show On Earth a celé album zaštítil dílem Charlese Darwina a evolučního biologa Richarda Dawkinse.

Novinka Human. :II: Nature. v tomto trendu pokračuje,. Je snad ještě obludnější než předchozí alba. Koncept – vztah člověka k přírodě. Stopáž nelidská, pan Holopainen se rozmáchl na plochu dvojalba a dodal na osmdesát minut hudby.

Co na tom, že invence dochází a na desce se nenachází jediná alespoň trochu zapamatovatelná melodie, neřkuli hitovka, jakou byly v minulosti skladby Wish I Had An Angel, Amaranth, Storytime nebo opravdu strhující Ghost Love Score, která i přes desetiminutovou délku nabídla skutečné emoce a drama. To bývalo. 

Dnes jsou Nightwish jen přeplácaným cirkusem, který se kodrcá na kamenité cestě od štace ke štaci a stále velkohubě vytrubuje cosi o nejúžasnějším představení pod sluncem. Tuomas Holopainen je skladatelsky evidentně zcela vyhořelý, v potu tváře k sobě lepí jeden už v minulostí použitý motiv za druhým, a když už neví kudy dál, nechá své spoluhráče dlouhé minuty jalově preludovat.

Human. :II: Nature.

30 %

Nightwish

Zbytek kapely mu dělá nutnou stafáž. Kytarové riffy jsou ožvýkané, zpěvačka Floor Jansen se evidentně trápí a celé to zní strašně vynuceně a křečovitě.

Nightwish nikdy nebyli vzor sofistikovaného přístupu k hudbě, ale jejich pohádkový fantasy metal pro zasněné holky s černě podmalovanýma očima a nabarvenými vlasy svého času měl něco do sebe. Taková milá guilty pleasure. Dnes už je to ale jen kýčovitá břečka, hollywoodský pseudorock (o metalu už vůbec nemůže být řeč), z něhož po oloupání orchestrální skořápky nezbyde vůbec nic. Soundtrack k Pirátům z Karibiku je proti tomuhle vrcholné dílo.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Nightwish