Původně čtyřčlenná formace, která v poslední době vystupuje již ve tříčlenné sestavě (dlouholeté duo Eicca Toppinen a Paavo Lötjönen doplňuje Perttu Kivilaakso), se stále více posouvá z pozice bizarní kuriozity do role zdánlivě typické, ovšem stále velmi osobité a nezaměnitelné rockové kapely.
Apocalyptica už dávno není jen "ta parta, co fidlá se smyčci písničky od Metalliky". Během let a s přibývajícími alby se skupina stále více opírala o vlastní autorský vklad a coververze (vedle erbovní Metalliky mj. Slayer, Faith No More, Sepultura, ale i klasik Edward Grieg) ustoupily do role zpestřujícího prvku koncertů. Toppinen a spol. též přestali ortodoxně lpět na původní premise, totiž že veškeré zvuky (riffy, melodie i rytmika) musí být vyluzovány právě pomocí violloncel.
Na albech, která vykazovala veskrze plynulý, ale rychlý vývoj, se začaly objevovat bicí, piáno, ale i trubka a další nástroje. Postupně došlo dokonce i na zpěv, jehož absence zpočátku patřila mezi základní principy Apocalyptiky.
Vokály nejprve přibyly jako raritka na speciální edice alb, singlové hity nazpívala například Sandra Nasic nebo Nina Hagen. A nyní už se zpěvem počítalo jako s integrálním prvkem.
Klenutou singlovou baladu Bittersweet pojaly jako duet dva populární finské gothic-pop-rockové hlasy: Ville Valo z H.I.M. a Lauri Ylönen z The Rasmus. Druhý jmenovaný táhne kupředu i strhující otvírák alba, dravě rychlou skladbu
Life Burns.
Stále však platí, že máme co do činění s tělesem především instrumentálním. Dvě zpívané kompozice pak spíše symbolicky podtrhují obecně platný fakt, že je Apocalyptica (i vzhledem ke stále výraznějším aranžérským a kompozičním schopnostem) velmi silná jak v lyrické, baladické poloze, tak v poloze agresivní téměř extrémně metalové.
Stejně jako na minulém albu se podařilo ke spolupráci získat ceněného bubeníka Davea Lombarda (Slayer, Grip Inc.), který nahrál bicí do skladby Betrayal/Forgiveness. Bicí ovšem znějí i z ostatních skladeb (v podání Mikko Sirena) a jejich úloha je desku od desky výraznější. Nejen proto zní písně Apocalyptiky stále pestřeji a kontrastněji.
"Je příjemný pocit napsat výraznou baladu nebo surové metalické songy," říká Eicca Toppinen. "Stále zřetelněji si však uvědomujeme, že kvality cella coby nástroje mnoha tváří nejlépe využijeme tím, že se více zaměříme na dynamičnost a proměnlivost nálad."
Na vše se dá dívat z různých úhlů. Připusťme, že se Apocalyptica s každým dalším albem stává skupinou svým způsobem konformnější a předvídatelnější. V rámci vývoje se vzdala většiny svých výlučných znaků a stále obtížnější pro ni bude něčím posluchače překvapovat.
Nelze ovšem zároveň popřít, že jde o vývoj logický a zřejmě i nevyhnutelný. Jaký smysl by mělo opakovat se v rámci vyčerpané formule? Podstatné je, že díla těchto Finů jsou i nadále výrazným adrenalinovým zážitkem a není důvod si myslet, že se na tom do budoucna cokoliv změní.
A platí to samozřejmě nejen o studiových nahrávkách, ale i o energických koncertech. Však je Apocalyptica poměrně častým a velmi vítaným hostem na českých pódiích. Aktuální album představí naživo 22. února coby předkapela Rammstein v Ostravě či 11. března ve Zlíně na festivalu Metalmania.
APOCALYPTICA - Apocalyptica
Vydala firm Universal Music, délka CD 51:45
