Program koncertu, který uspořádala agentura Nachtigall Artists, byl mixem všeho možného – ruských, německých, francouzských, italských i anglických písní, ale i ukázek z oper. Pokud by se měla najít spojovací nit, tak by to asi byly květy, sny, měsíc, hvězdy, láska, večery i rána, a samozřejmě láska.
Anna NětrebkoAnna Nětrebko, Zlata Bulycheva - zpěv, Giovanni Andrea Zanon - housle, Malcolm Martineau - klavír. Smetanova síň Obecního domu, Praha, 15. listopadu 2018 |
Hned k úvodní písni, Rachmaninovu Šeříku, přišla Nětrebko v pastelově vybarveném „župánku“ a s náručí květin, které později rozhodila. Na úvod druhé poloviny, nyní už v černé róbě, si k duetu Lízy a Pavlíny z Čajkovského Pikové dámy, zase přinesla stříbrnou nafukovací hvězdu, kterou při následné písni Rimského-Korsakova na Puškinův text, v němž je zmiňována večerní hvězda, vypustila do sálu. Během celého večera chodila po pódiu a dělala okázalá gesta nebo pózovala u velké květinové dekorace - a rychle se tím dostávala za hranici povrchní teatrálnosti. Dost na to, aby celá performance byla trapně dětinská a kýčovitá.
Nejlepší je v opeře
Jenže 47letá Nětrebko má pořád svůj hlas. A také profesionalitu, ukázněnost a pečlivost, s níž přistupuje k práci na partech. Její soprán je neobyčejně bohatý, stříbřitý, nyní už téměř s mezzosopránovými hloubkami, ale nejevící žádné známky „rozpadu“, nýbrž plynule a volně stoupající do výšek, které si pěvkyně dlužno dodat náležitě vychutnává. Za písňovou interpretku v pravém slova smyslu se považovat nedá, na to je v jejím zpěvu málo intimnosti a komorního výrazu, vše je operně vzepjaté, Nětrebko svůj hlas ráda předvádí v plné síle, jakkoli ho dokáže zkáznit - pokud chce.
A protože písně Čajkovského, Rimského-Korsakova a Rachmaninova jsou koneckonců esencí romantiky, právě v nich byla Nětrebko vynikající. Jistě i díky jazyku, nejlépe jí bylo rozumět právě v těchto písních a její mateřštinu si šlo vychutnat. Méně už němčinu v Richardu Straussovi, jakkoli jeho slavné písni Ráno dala vlastní vokální osobitost. Kromě toho zpívala i ve francouzštině (Gabriela Faurého a Offenbacha), z anglicky mluvícího prostředí vybrala díla Franka Bridge a Douglase Moora a podle očekávání velký ohlas v sále vyvolala Dvořákovým evergreenem Když mne stará matka.
Nejsilnější dojem ale stejně zanechala v árii Louisy ze stejnojmenné opery Gustava Charpentiera. To byla diva na svém místě: na operním jevišti, předávající přesně dávkovanou emoci. Klavírní doprovazeč Malcolm Martineau, světová kapacita ve svém oboru, působil v celém kontextu až příliš decentně, ale pěvkyni slouží ke cti, že si vybrala právě tohoto tvořivého profesionála a ne nějakého showmana.
Jako hosté se představili (v duetu z Čajkovského Pikové dámy a v barkarole z Offenbachových Hoffmannových povídek) mezzosopranistka Zlata Bulyčeva a (ve Straussově Ránu) houslista Giovanni Andrea Zanon. Program byl poměrně dlouhý, a tak Nětrebko přidávala pouze jednou; zvolila valčíkovou píseň Luigiho Arditiho Il Bacio (polibek).
Nětrebko umí hodně. A právě proto by se bez úsměvně líbivých kulis a bez zbytečného patosu docela dobře obešla a dokázala by i na jednom metru čtverečním sdělit to, co chce.
