Loni jste v O2 areně vystoupil jako host na vyprodaném koncertu Leoše Mareše. Mám to chápat tak, že vás to navnadilo?
Ono to nebylo úplně z mojí hlavy, management areny usoudil, že by koncert mohl mít smysl. Nejdřív jsem trochu váhal, jestli to není moc velké sousto, ale nakonec jsem se pro tu myšlenku nadchl. Beru to jako příležitost nebýt svázán dramaturgickými konvencemi a povinnostmi, ale moct si vymyslet něco svého.
Z jakého důvodu jste váhal? Že je to prostor nedůstojný operního pěvce? Nebo že halu nevyprodáte?
Důstojnost v rozhodování nehrála roli, jen je to něco úplně jiného, než dělám normálně. Samozřejmě jsem se mimo jiné zamýšlel, jak se na takový koncert budou dívat moji fanoušci a kolik lidí se bude chtít přijít podívat. Ale zatím mám vlastně jen pozitivní reakce. Snad to lidi víc potěší, než naštve.
Nezvažoval jste vypsat pro koncert dress code? Aby se vaši fanoušci do hokejové haly nebáli přijít třeba v džínách?
Mám pocit, že oblékání se v poslední době docela uvolnilo i na klasických koncertech. Ale zároveň mi nebude vadit, když se lidi hezky obléknou i sem do areny. Pořád je to koncert a nemyslím si, že někdo bude působit nevhodně v lepším oblečení.
Operní pěvec Adam Plachetka
Co vlastně posloucháte mimo klasiku?
Bohužel poslouchám většinou jenom klasiku. Jinak jsou to spíš nahodilé věci, když nechám běžet rádio. Že bych něco vyloženě vyhledával... možná muzikály, když jsem se do nich už trochu pustil a zajímají mě z profesní stránky. Cíleně pop neposlouchám.
Ptám se, protože mě zajímá, z jaké oblasti jste našel hosty a ten popovější repertoár.
Jedná se většinou o lidi, ke kterým mám nějaký vztah, takže se pozvání nabízelo. A to platí i o písních. Některé už ode mě v minulosti zazněly, ale chystáme i věci, které jsem si chtěl někdy zazpívat, ale ještě jsem se k nim nedostal.
Takže v O2 areně jste jako divák asi nebyl.
Spíš na hokeji než na koncertu. Ale prostor areny znám. Poprvé jsem tu zpíval v roce 2014 při závěrečném koncertu Roku české hudby a to byl úplně normální klasický koncert. Sice nazvučený do beden, ale odposlechy jsme třeba neměli. Tentokrát to budeme chtít trochu rozhýbat, takže zvuk bude komplikovanější. Ale základní nastavení chceme udržet v „klasičtějším“ spektru, tedy že se spíš bude zpívat na mikrofony ve stojanech, než že by se toho hodně odehrávalo na porty. Důvod je prostý, kvalita je v prvním případě vždy vyšší. Ale hledáme rozumný kompromis, aby byl koncert co nejkvalitnější zvukově a zároveň co nejzajímavější na pohled.
Čili to bude hodně blikat, jak bývá zvykem na velkých popových koncertech?
Nebude to asi pojato úplně popově, na druhou stranu chceme využít variabilitu prostoru a rozsvítit ho nějak zajímavě. Byla by škoda možnosti nevyužít a i publikum, které přijde, si nebude chtít jenom sednout ve smokingu a poslouchat písničky, ale užít si show se vším všudy. Pro mě je hlavním pozitivem celé akce to, že se nemusíme bát pustit do něčeho netradičního.
Máte představu, jací lidé dorazí?
Ne. Byl jsem přesvědčený o tom, že moji tradiční fanoušci se do haly nepohrnou, ale komu jsem naznačil, že se něco takového chystá, ten říkal, že u toho musí být. Věřím, že přijdou i diváci, kteří na mě chodí běžně. Zároveň doufáme, že se přijde podívat i dost lidí, kteří by si třeba na klasický koncert netroufli, a toto jim přijde dostatečně uvolněné.
To je asi dobré znamení. Já mám někdy pocit, že ty dva světy klasické a populární hudby trpí navzájem zbytečnými předsudky.
Můj cíl byl tuto bariéru bořit. I proto se koncert jmenuje Bez mantinelů, což je hra se slovy vzhledem k tomu, že se uskuteční na ledové ploše, ale chci různé světy sbližovat. Od začátku kariéry byl aspoň na okraji mého zájmu nějaký crossover nebo muzikály. Dlouho jsem zvažoval, jestli se do toho pouštět, aby se nezdálo, že už mi moje práce nejde a hledám k ní alternativu. Ale přijde mi škoda si sen nesplnit. Největší problém crossoveru pro mě je v tom, že ho většinou dělají lidi, kteří se v klasice nechytili. A nevidím nic špatného na tom pouštět se do jiných žánrů, dokud jsem schopný si udržet svoje standardy a budu to moct brát umělecky vážně.
Existuje i v klasice takový ten fenomén, jak jeden zpěvák je úspěšný i mediálně a ostatní mu v zákulisí myjí hlavu, že ve skutečnosti nemá talent? V popu je to myslím běžné.
Až tak moc ne. U nás pořád přichází do hry moment, kdy člověk musí vylézt na jeviště a dokázat, že tam patří. Jsou lidé, kteří vystřelí díky PR kampani nebo vítězství na soutěži a stanou se z nich hvězdy. Ale když není jméno podložené opravdovým uměním, tak to jde pár let, objedou si první kolečko u divadel a divadla usoudí, že raději sáhnou někam jinam. Když budou dva podobně dobří zpěváci, bude mít víc úspěchů ten, který se bude snažit v médiích. Ale nehrozí taková disproporce, jako může být v popu, kde váš surový hlas nikdy nikdo neslyší, a když budete mít producenta a zvukaře na špici, tak se dá hodně obejít. A v úplném extrému za vás může písně nazpívat někdo jiný a vy budete zpívat jen na playback.
Adam Plachetka jako Leporello v Mozartově Donu Giovannim v Metropolitní opeře
Umíte si v tuto chvíli představit, že když bude koncert v O2 areně úspěšný, že ho zopakujete?
Ošemetná otázka, protože když teď řeknu, že ano, a potom bychom se náhodou k opakování neměli, tak vlastně uznám, že se to nepovedlo. (smích) Ale představit si to dovedu, uvidíme. Teď neexistuje, aby se tato akce nepovedla. Je to natolik netradiční krok, že buď té formě v Česku otevřeme dveře, anebo je zabouchneme. A to by mi bylo šíleně líto.
Účinkujete pravidelně ve Vídni i v New Yorku. Umíte si představit, že byste koncert v hokejové hale udělal třeba ve Spojených státech?
To by asi bylo o mnoho náročnější. Tady se to nabízí, protože tady jsem doma a moje jméno tu funguje jinak než v Americe mezi místními. Rozhodně to není na pořadu dne. Už kvůli nesrovnatelně vyšším nákladům by se nevyplatilo dělat jeden koncert, ale bylo by potřeba uspořádat celé turné. A prodat třeba deset koncertů, to je vážně nereálné.
