Život je zázrak

Život je zázrak - Fotografie z filmu Život je zázrak | foto: SPI International

Tři rozdílné světy stvořené z hravosti

Jestli mohou mít animovaná komedie Roboti, "jakoby dokument" Život pod vodou a válečná romance Život je zázrak vůbec něco společného, pak je to únik jejich tvůrců z všedního světa do hravých říší, které si sami stvořili.

Zdánlivě nejdále došli Roboti, v nichž se tvůrci Doby ledové přemístili do éry plechové. Všechno je tu mechanického původu: holič, pes, strážník, dokonce i nejzábavnější prvek – radostná událost v rodině, kterou obstará krabice s nápisem Udělejte si dítě.

V důslednosti nápadu a stylu jsou američtí animátoři opět skvělí, zvláště když jde o všední drobnosti. Robotí syn z chudé rodiny dorůstá v obnošených náhradních dílech včetně růžových po "holkách", otec, myčka nádobí, si nosí práci domů.

Ale vymyslet do detailu nový svět už nestačí, pokud se pro něj nenajde silný původní příběh. A ten robotům chybí. Maloměstský hoch se vypraví za snem do metropole, kde ho zaskočí hromadná doprava na způsob důmyslné sestavy toboganů a spiknutí, které rozmetá.

"Zlí" jsou nablýskaní bohatci, "hodní" oprýskané mašinky, kterým se nechce do šrotu, stačí jim vyměnit šroubek, leč "zlí" v touze po zisku velí: Žádné opravy, bude se "apgrejdovat". Vědí děti, oč jde? Možná spíš než rodiče. Kdo nenosil aspoň titul Malý technik a neholdoval stavebnicí Merkur, ztratí se ve změti magnetických honiček a rozpleskávaček v geometrických liniích.

Kromě všerobotí revoluce se nemá film oč opřít, vrší téměř televizní grotesky na téma: taneční, opravářské, akční. Hon na zrezivělce je opsán z A. I. Umělá inteligence, kde však roboti s tvářemi lidí budili více citu než animované kávovary. Mechanický svět je zkrátka tak dokonale mechanický, až nechává srdce chladným.

Což neplatí o Životě pod vodou, ten má jiný problém. Pracuje s humorem tak jemným a stylizací tak něžnou, že diváky mimo okruh spikleneckých labužníků takřka odhání. Což je škoda, protože pak přijdou o teskně úsměvného prášilovského hrdinu v podání Billa Murraye, rozkošný pár Wilson–Blanchettová a zejména o hrátky vycházející z "filmu ve filmu".

Oceánograf a jeho tým totiž točí dokumenty, které jsou jednak nebetyčně legrační od strnulých reklamních úsměvů po cukrářsky umělé rybičky, jednak dovolují dvojí hru, mluvit v roli "jako na kameru".

Hračičkáři ocení i červené kulichy jako z Návratu idiota, naučný průřez lodí se saunou a masérkou, ochočené delfíny, kteří "nás buď neslyší, nebo nám nerozumějí", hudbu v potápěčské helmě, cimrmanovské dělení výpravy na skupiny A a B, prvky pirátských historek či bondovek... Do sebe uzavřená hříčka však časem unaví, protože v mikrosvětě sladkého nesmyslu se nespěchá.

Nejblíže k realitě má nepochybně Život je zázrak – ovšem ke skutečnosti podle Emira Kusturici, která s civilní přízemností nemá nic společného. Bosnu roku 1992 tu zosobňují koně, ovce, rudá půda, koleje, nádraží plné slepic, kudy vlak projede jednou za uherský rok, a moře pálenky.

Balkánský western jako na dlani: folklorní groteska s medvědem připomene Svéráz národního lovu či Slavnosti sněženek, působivá bitka na fotbale chaosem v tmavém dýmu zvěstuje válku a jeden velký nepřetržitý masopust horkých hlav a zbraní přirozeně zapadá do bizarního veselí fraškovitých politických estrád.

Hýřivé výjevy dělají Kusturicovi opět čest, jenže kvůli nim dlouho zanedbává příběh, jehož jádro se rodí až pod kanonádou. Osamělý hrdina, jehož syn zmizel na frontě a žena s milencem, prožije lásku s mladou rukojmí. Jejich noc ve tmě – on se psem, ona s kočkou, snový let v posteli či útěk minovým polem do Austrálie zhmotní i bez předchozích ornamentů bezmoc válek, jež nesmějí být soukromými.

,