Dokládají to dvě čísla: takzvaný share čili podíl z těch diváků, kteří v danou dobu sledovali některou z televizí, měřený jednak v celodenním průměru, jednak v hlavních večerních časech. Ve čtyřiadvacetihodinovém průměru dramatického týdne se dostala ČT 1 nebývale vysoko; za Novou, na niž obvykle ztrácí kolem dvaceti procent, zaostala jen o tři procenta.
Ale v hlavních večerních časech se už stav publika přiblížil normálu, tedy téměř polovičnímu podílu Novy. Což znamená, zjednodušeně řečeno, že dny jsme prožívali coby vzorný občan doktor Jekyll, přisáti k povodňovým relacím ČT 1, vyděšení, otřesení, dojatí, solidární, lační základních, mnohdy životně důležitých údajů. Ale vždy s večerem, stejně jako v onom klasickém sci-fi příběhu, přišla proměna v pana Hydea - setřásli jsme napětí a utekli zpět k bezpečí komerční zábavy.
Nakolik šlo o přirozenou sebeobrannou reakci organismu, který nutně potřeboval aspoň dočasný únik z reality, a nakolik o podvědomou železnou košili zvyku či jasnou volbu milovaného vysmátého vkusu, to ukáže teprve čas. Ale nenapravitelní snílkové ať už nyní zanechají planých nadějí o tom, že národ takříkajíc půjde do sebe.
Až se přezuje z holínek do bačkor, vrátí se k estrádám, nikoli k operám. Zatím televize horečně vymýšlejí pozáplavová témata a znovu se mezi nimi rozevírají nůžky.
ČT hledá spíše hrdiny, Nova viníky. Komu zvolená cesta déle vydrží a která bude pro diváka atraktivnější? Prvá je laskavá, druhá dráždivá, prvá svádí k unylosti, druhá k dryáčnictví - ale obě plní veřejnou službu dní. Na onu službu, případně na charitu, opravdu nemá žádná televize monopol.
A protože se dá čekat, že s dobročinnými akcemi se roztrhne i televizní pytel, je nejvyšší čas vymýšlet pro ně nový nápad. Ze sobotního pořadu ČT Sportovní hvězdy dětem totiž čišelo, jak učesaně omezenou, zdvořile opatrnou podobu mají, i když je uvádí spolehlivý Marek Eben. Decentní obleky, šeky, zdravice, písničky, tanečky. Nikdo si netroufne to změnit. Účel bohulibý, zážitek prchavý.
26. srpna 2002 9:45
