43. MFFKV - Grégoire Colin

43. MFFKV - Grégoire Colin - Mezinárodní filmový festival, Karlovy Vary (7. července 2008) | foto: Honza Vedral, Filter

Sympatický zabiják Grégoire Colin ve Varech protancoval noc

Jeho jméno nepatří v Čechách k nejznámějším, ale výrazná tvář ano. S trochou nadsázky by se dalo říci, že snad ani není francouzský film, kde by se charizmatický Grégoire Colin neobjevil.

Pamětníci ho mohli vidět už v cenami ověnčeném Vysněném životě andělů z roku 1998. Mezitím stihl řadu rolí - od vrahů přes romantiky až po snowboardistu. V roce 2005 byl v Karlových Varech s filmem Raoula Ruize Ztracené panství a letos se na filmový festival vrátil v Zabijákovi Cédrica Angera.

Neříkal vám někdo z diváků Zabijáka, že ve filmu působíte docela sympaticky?
No nevím, jestli se dá o vrahovi vůbec něco takového říct, ale je fakt, že nehraju zrovna typického zabijáka. Hodně jsme nad rolí přemýšleli. Než jsme se do ní pustili, nakoukali jsme spoustu filmů, abychom se v žánru trochu zorientovali. Náš film není krimi, spíše drama o člověku, který vraždí. I proto jsem se snažil zaměřit na to, jaký takový zabiják vede život. Jak je pořád osamělý, jak přemýšlí, že už by nejradši přestal. To mu může dodávat lidštější tvář, proto asi ta otázka na sympatie. Ale pořád je to vrah.

Váš hrdina žije velmi osamělý život. Jak jste na tom se samotou vy? Máte ji rád?
No jéje, já ji dokonce potřebuju! Režisér ostatně věděl, že jsem takový vlk samotář, i proto mi roli dal. Teď, když mám rodinu, už samozřejmě samotu nevyhledávám tolik. Ba co víc, když jsem sám, stýská se mi. Zrovna teď jsem závistivě koukal na nějakého tatínka s dítětem. Stýská se mi po dceři.

Jak si samotu užíváte, když už na ni přijde?
Chodím. Miluju procházky, nejlépe po místech, která neznám. Když někam přijedu, courám se po městech. Zásadně bez mapy, pochopitelně. Doufám, že něco takového podniknu i tady ve Varech. Už jsem si ostatně dal ranní procházku. Party skončila před rozbřeskem, tak jsem toho takhle využil.

Dovedete si představit, že byste o samotě i večeřel, tak jako hrdina ve filmu?
S tím nemám problém, večeřel jsem takhle mockrát. On je to trochu úděl herců. Jak se neustále přemísťují, bývají často sami, na osamělé herce můžete v restauracích narážet poměrně často. Ale já musím mít u toho na uších sluchátka a poslouchat nějakou hudbu.

Co si k takové večeři pouštíte?
Různé věci. Ale fakt je, že někdy si rád dopřeju něco melancholického, ta osamělá večeře má potom lepší atmosféru. Dokonce jsem měl takové jedno ohrané cédéčko, co jsem s sebou všude tahal. Speciální večeřové.

Je pravda, že jste se věnoval boxu?
Francouzskému boxu, to je odnož toho thajského, zahrnuje i práci nohou. Ale dělal jsem ho, když jsem byl ještě hodně mladý, začal jsem v devíti a skončil někdy v pubertě. Kromě něj jsem se věnoval i jiným sportům, ale box mě chytil nejvíc, líbilo se mi, že je to sport pro solitéry. Vidíte? Zase ta samota, nejsem zrovna týmový hráč. I když filmová práce už mě trochu spravila.

Využil jste někdy sportovní zkušenosti?  Pokud se nemýlím, hrál jste například ve filmu Snowboardista.
To je pravda, ale jinak zase takový sportovní maniak nejsem. Sport se hodí každému herci, tedy spíše ta fyzická kondice, kterou si vypěstuje. Některé role, které jsem hrál, byly hodně fyzicky náročné, zvláště ty, ve kterých jsem tančil. A v neposlední řadě se kondička hodí i na to moje chození.

Jak se vám vyrůstalo v rodině režiséra? Měl jste vůbec nějaké dětství?
Měl, ale fakt je, že jsem ho strávil na scéně. Tatínek byl nejdřív herec, teprve když mi bylo asi deset, začal režírovat. Nicméně jsme to měli v rodině, děda i praděda byli taky herci.

Měl jste vůbec šanci věnovat se něčemu jinému než hraní?
Samozřejmě, nestal jsem se hercem, protože by mi to přikázali. Dokonce jsem dělal spoustu dalších věcí – hudbu, výtvarné umění, psaní. Teď už mám jen film, většinu aktivit jsem omezil, ale nikde není psáno, že se k nim nemůžu vrátit.

Čeká vás teď něco zajímavého?
Například premiéra v Japonsku, točil jsem film v japonsko-thajské koprodukci, takže se v říjnu podívám do Asie, na to se moc těším. A teď - tady ve Varech - mě čeká postel, doufám. Protančil jsem u vás celou noc.