RECENZE: Pětatřicet let se Strnadovými je manuál, jak neprováhat život

Původně měla s kamerou sledovat několik novomanželských párů po šest let. Se Strnadovými nakonec Helena Třeštíková strávila pětatřicet roků. A záznam jednoho obyčejného života fascinuje.

Píše se rok 1980, jí je jedenadvacet, jemu čtyřiadvacet, oba studují a právě mají den před svatbou. Tak vypadá první, ještě černobílý záběr časosběrného projektu, jenž se protáhl přes dva režimy a dokládá, že trpělivost se vyplácí.

Na samém počátku pochopitelně stálo i štěstí, které přeje připraveným: Třeštíková si vytipovala chytrý a podnikavý pár. Dokonce natolik činorodý, že v očích vlastních potomků se Strnadovi jeví občas na zabití. „Naši jsou hrozně pracovití a čekají to od všech,“ stěžuje si jeden ze synů, zatímco bezradný otec si stýská: „Ta dnešní generace je úplně jiná, my jsme žili jen pro ně a teď nevím, jak na ně.“ Proměna doby s posunem představ o profesi, úspěchu a vztazích vystupuje z dějin jedné rodiny stokrát výmluvněji než ze všech sociologických studií.

Ale k tomu Strnadovi teprve dospějí. Zatím coby novomanželé zvelebují byt po babičce, pár měsíců poté ona chová miminko a on opravuje koupelnu. Za rok se kamera vrátí do koupelny stále rozkopané, spolu s úředními spory o vodovodní kohoutky tu socialistický komunál vystupuje v celé své zapomenuté ohavnosti. Stejně jako šílená vánoční fronta či okamžik, kdy oba rodiče dostudují, otec musí na vojnu a matka na národním výboru žebrá o povolení k prodeji „suvenýrů“ vlastní výroby. Ale přitom se slaví drobné osobní události, třeba že se konečně naučila vařit knedlíky.

Propojení všeobecné historie se soukromou představuje onu profesní nadstavbu, účinkující nejen v časech, kdy kamera v bytě znamenala dobrodružství, ale i v dnešní době, kdy si domácí video točí každý. Pět let po svatbě se spojí další těhotenství, další razítko, tentokrát manželovi pro výrobu nábytku, a vítězství našich hokejistů. Malé radosti.

Rok 1999 přináší skok do barvy a do úplně jiné éry. Strnadovi si vlastnoručně postavili dům, berou si úvěr na prodejnu nábytku a mají pět dětí, které by rádi zapojili do rodinné firmy. A tady to začne skřípat. Generační vzpoury přerůstají v maléry – mimochodem získat pro účinkování v dokumentu i souhlas potomků byl husarský kousek – a zatímco otec plný plánů opakuje „Neuměl bych se probudit a jít se jen tak procházet“, matka ve své snaze o dokonalost a výkonnost ve firmě i v běžných domácích úkonech prochází sérií depresí. „Na den odešla z domova,“ zazní s novým tisíciletím. A a to je teprve začátek.

Svým způsobem lze Strnadovy sledovat jako detektivku. Hlavně v pozdějších letech přináší každý návrat před kameru nečekaný zlom. Jednou je vše zalité sluncem a zdá se, že partnerská budovatelská vášeň jejich vztah znovu posílila, příště se najednou octnou ve hře nůž, prášky, policie, soudní zákaz, zrušená svatba dcery. A okamžik, kdy žena poprvé odmítá natáčení.

Strnadovi

70 %

Česko, 2017, 102 min

Režie: Helena Třeštíková

Scénář: Helena Třeštíková

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk)

Kinobox: 76 %

IMDb: 7.6

Za dva roky je zase všechno jinak.

Čas, který je strůjcem, dramaturgem i léčitelem osudů, dává za pravdu páru, v němž vždy jeden včas zasáhne: „A dost, než začnu brečet.“ Jak vystihl Jiří Šebesta z distribuční firmy Aerofilms, v éře váhání a odkladů je „inspirací všem, kdo by chtěli milovat, ale bojí se zranění, manuálem, jak neprováhat život, ale žít, i když to někdy nepasuje“.

Přesně tohle umí Třeštíková odvyprávět, aniž by to vyslovila.