Z českého pohledu je pak zapotřebí dodat – a důvěrně varovné! Nejenom k třicetiletí svobody se totiž hodí filmařsky působivá připomínka, že to přece není ani tak dlouho, ani tak daleko: typické rodinné Pelíšky za totality.
Bezmála tříhodinová kronika zachycuje několik desetiletí čínské kulturní revoluce za éry politiky jednoho dítěte, ale protože se dívá zdola, prostřednictvím dvou bratrů, jejich rodin a přátel, nádech exotiky se téměř stírá. Pouze malí pionýři k rudým šátkům nosí školní tašky s myšákem Mickeym a jejich vystrašeným rodičům za krotké tajné večírky, na kterých si pouštějí „nepřátelskou“ hudbu jako Valčík na rozloučenou, hrozí i popravy.
Fotogalerie |
Přitom film nikterak okatě nedrásá, i tady se příbuzní scházejí, slaví, baví, případně na sebe významně pomrkávají, kdykoli si slovo bere někdo ze stranických kádrů. Více či méně poddajní hrdinové se upínají k dětem – ale co kdyby přišla tragédie a potomek navíc se nepovoluje?
Největší zrůdnost
„Pro nás se čas zastavil už dávno, jen čekáme, až zestárneme.“ Konstatování ústředního manželského páru v sobě shrnuje všeobecnou vůkolní rezignaci, letargii, odevzdanost, jež se line jak z každodenních domácích rituálů, tak z reakcí na pohromy. I k úklidu svého vyplaveného obydlí se dvojice pustí takřka beze slova; o čem by taky ještě mluvili, všechno důležité už si řekli.
U pamětnických ročníků může snímek Sbohem, synu vyvolat připomínku povinného kolektivismu od schůzí s bezmocností námitek po vnitropodnikové besídky, odlišné jen melodikou místního popu.
Sbohem, synuČína, 2019, 175 min Režie: Xiaoshuai Wang Scénář: Mei A, Xiaoshuai Wang Hrají: Jingchun Wang, Mei Yong, Xi Qi, Roy Wang, Jiang Du, Liya Ai, Cheng Xu, Jingjing Li, Yanguozhang Zhao, Zhenjiang Bao, Shuang Wu, Zizi Wang, Xinyuan Zhang, Jiachen Wu, Yajun Wang, Ruilin Liu Hodnocení: 65 % |
A také nejkřiklavější zrůdností, jíž je odborářská cena za vzorné plánované rodičovství; tedy za potrat.
Struktura vztahů sledovaných během období let 1979–2013 je poměrně složitá, překombinovaná střihová skladba jde občas vyloženě na nervy, nicméně podstata, tedy rodinný mikrokosmos v duchu Pelíšků, si podmaňuje. Protože přes veškeré proměny měst, životních podmínek, generací i technologií zůstává lidská bolest stále stejná, podobně jako koloběh ztráty, vzpoury, znovunalezení a vyrovnání.
